Jak s malými dětmi navštívit muzeum nebo galerii

Venku je mráz, blivajz, bez přestání lije jako z konve nebo naopak nesnesitelně praží; a vy už nevíte, jak děti zabavit doma na další den? Pojďme spolu do muzea, galerie nebo na výstavu.

Baby blues (r)

Myslím, že čas od času je dobré vzít děti do prostředí, které stimuluje jejich rozvíjející se hlavičky a testuje jejich sociální a kognitivní schopnosti (a samozřejmě i ty naše). Problém je v tom, že většina muzeí a galerií není zrovna dětským návštěvníkům přátelsky nakloněna. Tak jak na to? Jak se ujistit, že předvedou to nejlepší chování? Jak je přesvědčit, aby mě nepřipravily o nervy a návštěva proběhla v klidu a v pohodě?

Z Anglie jsem celkem zvyklá, že se venku toho moc celé měsíce dělat nedá. Co mě ale překvapilo zde v Austrálii je, že i když je venku hezky, teplo a sluníčko (možná až moc hic a parno), tak je lepší schovávat se do příjemně chlazené místnosti. A tak i zde do muzeí a galerií s dětmi chodím často. Naše muzejní historie sahá do dob, kdy ještě byly v kočárku. Pravda, s nemluvnětem je to značně jednodušší než s rozjíveným předškolákem, přestože jsem si často připadala jako pojízdná půjčovna. (Nepřipadá vám šokující, kolik věcí tak malé dítě potřebuje?)

Ano, ze začátku jsem byla, asi jako každá novopečená maminka, mírně nejistá a přehnaně úzkostlivá. Při kojení jsme se schovávali pod mou širokou pashminu, pořád jsem se ohlížela, jestli si o mě lidi nevykládají, jestli mě hlídači nechtějí vyhodit, jestli někoho neobtěžuju. Ale možná právě proto, že jsem s dětmi začala chodit takhle brzo, tak jsou dnešní návštěvy značně jednodušší.

Každá maminka ví, že věk dítěte s sebou přináší různé překážky a že je třeba přizpůsobovat se potřebám dítěte, a ne naopak. Já jako vždy – spoléhám na svůj plán. Vím, že klid a pohoda samy od sebe jen tak automaticky nestanou. Proto, i v něčem tak banálním jako je návštěva muzea, spoléhám na krátkou přípravu a naplánování útěkové strategie nebo trénink uklidňujících triků v případě scény. Protože právě tyto momenty můžou udělat velký rozdíl.

Ráda bych se s vámi podělila o pár tipů, které mě návštěvy muzeí a galerií ulehčují.

Předem mrknu na jejich internetovou stránku a zhruba si připravím, kterou část výstavy nebo galerie, muzea navštívíme.

Některá muzea a gallerie mají pro děti předtištěné vzdělávací aktivity, které jsou většinou sice pro starší děti co umí číst a samy řešit problémy, ale i tak si je někdy vytisknu doma z internetu, jindy o ně poprosím až při vstupu. Pokud vím, že nic takového muzeum nenabízí, pokusím se doma narychlo připravit papír s nějakými zajímavými úkoly na dané téma, přiměřené jejich věku. Odpovědi pak mohou zjišťovat na výstavě a třeba jsou úkoly doplněny i obrázkem na vymalování apod.

Osobně si ráda buď po cestě do muzea, nebo už doma den předtím, když se díváme na jejich web, s dětma bavím o tom, co uvidíme a proč tam jdeme, co se můžeme dozvědět. Pokud třeba jdeme do galerie na obrazy, rádi si prohlížíme knihy s jinými malíři a bavíme se o jejich dílech. Bavíme se proč je moderní umění trochu provokující. Proč keramika dřívějších kultur se zachovala jen úlomkovitě. Když jdeme na dinosaury, opráším si některá jména, která pořád zapomínám a sama se naučím nějaká nová fakta, kterými mohu na druhý den, děti oslnit ...

Nesnažím se vidět toho moc najednou. Rána jsou, podle mě, často lepší pro menší cvrčky, protože ještě nejsou tak unavení. Navíc se to dá zakončit vesele obědem nebo v létě piknikem. Pokud je to potřeba skloubit s odpoledním spánkem, kojením nebo dochůzkou do zájmových kroužků, o to víc preferuju ranní návštěvu, nebo pozdě odpolední po krátkém spánku. Rozhodně vím, že brát s sebou do muzea unavené přetažené dítě, které si nemělo čas odpoledne zdřímnout, je jasná prohra na celé čáře.

Když jsme třeba dlouho nikde nebyli nebo jdeme někam poprvní, mentálně se připravím jen na krátkou návštěvu 30 min max, kterou časem prodlužujeme až třeba i na dvě hodiny. Samozřejmě je každou návštěvu třeba přizpůsobit ať už okolí, vám anebo dítěti. Když je například muzeum plné školních výletů anebo 5 turistických zájezdů nemá cenu se tam zdržovat. Obdobně, když vím, že mu asi roste zoubek nebo jsme pořádně v noci nespali, nemá cenu si něco namlouvat a radši to odložím na jindy.

Taky ráda rozděluju návštěvu nějakou jinou aktivitou, ať už svačinou, nebo posezením u okna a povídáním, přečtením knížky, nebo krátkým vymalováváním. Některá muzea jsou připravená s malým hřišťátkem, nebo dokonce i dětskou částí galerie, speciálně navrhnuté pro děti. Takže tam není co řešit. Jinak ale musím spoléhat na svou bezednou "čarovnou" kabelku.

Hlad, zvláště v muzeu nebo galerii, je ten největší nepřítel. Já mám v kabelce-batůžku vždy nějaké dobrůtky na smlsnutí pro případ, když vidím, že se děti začínájí nudit. Dobrá jsou jídla, která moc neumastí, nezalepí ruky, nenadrobí apod. Vhodná je nakrájená mrkev, jabka, hrušky, hroznové víno, kousky sýra, ... Nerada s sebou beru takové ty krabičkové pitíčka s brčkem, čokoládky, lízátka atd. Jsem zastáncem toho, že voda je na žízeň nejlepší v každé situaci. Navíc ji můžete použít i na pohotovostní umytí ruk, obličeje, rány atd. když nic jiného není po ruce. Někdy, když jsou děti obzvlášť hodná a čas nám to dovolí, stavíme se v muzeu na lehký oběd nebo si s sebou připravím piknik. Děcka to milují a mají pocit něčeho speciálního.

Myslím, že je vždy dobré dětem připomenout jaké chování se od nich očekává. Nebo pokud je třeba ustanovit určitá nová pravidla - například že se nesahá na obrazy, neleze po sochách,  neběhá se, nekřičí, nervou se mamutovi chlupy a kde je zábrana, tak tam se ani nepodlízá ani nepřeskakuje.  Ne že by to vždycky fungovalo, ale i snaha se musí ocenit.

Čím jsou ti moji starší, tím je větší sranda s nimi vymýšlet různé hry, jak pro poučení, tak pro zábavu a odreagování. Moje dcera když se učila číst, zatímco já se snažila soustředit na výtvarná díla, ráda hledala v nápisech a orientačních tabulích písmenka a čísla, která jsem jí zadávala. Časem se snažila sama číst jednoduché nápisy. Syn má zase problémy s naučením barev, a tak pro něj vymýšlím, aby našel co nejvíc věcí (třeba v jednom obraze) určité barvy. Taky máme rádi dívat se okolo sebe a snažit se co nejdřív najít například něco ze dřeva, někoho kdo je smutný nebo něco na mapě.  Nebo je dobré, kdo kolik napočítá například obrazů na zdi, nebo zvířat ve výloze co mají ocas, nebo hrnců, co nemají upadené ucho. Tato místa jsou také dobrá pro rozšiřování slovní zásoby a tak často hledáme něco co je třeba malé, menší a nejmenší; nebo naopak hezké, hezčí a nejhezčí. Obdobně hledáme antonyma a synonyma různých přidavných jmen nebo sloves, které se hodí k tématu. Snažíme se také popsat pocity, které v nás dané dílo vyjadřuje ... Zkrátka, fantazii se meze nekladou.

Ráda si nechávám od mých dětí vykládat příběhy, které vymyslí při pohledu na obraz, sochu nebo exponát. A divili byste se, co jsem se dozvěděla o lidech žijících v pravěku, na výstavě Bauhausu nebo před expozicí historického oblečení.

Pokud je to jen trošku možné, snažím se předtím, než z muzea odejdeme, najít nějaký klidný koutek, vytáhnu z kabelky papíry a pastelky a požádám děti, aby nakreslily co viděly, nebo co se jim nejvíce líbilo. Někdy si výtvory bereme s sebou domů, někdy je dáme milé prodavačce v muzejním obchodě. Někdy za to nedostanou nic, někdy jim ale nechám vybrat nějaký malý suvenýr a jindy jej dostanou za kresbu přímo od personálu.

Myslím, že každá návštěva ať už muzea, galerie, výstavy obrazů nebo ZOO či akvária by měla být hlavně legrace.  Někdy dětem upřímně závidím jejich přirozenou bezstarostnou spontánnost, o kterou jsem bohužel věkem a povinnostma přišla. A tak vím, že i na srandovním klidu a pohodě je občas potřeba tvrdě zapracovat.

Přeju vám krásný den a příjemnou návštěvu, maminky, ať už se chystáte kamkoliv. A budu se s vámi těšit zase někdy příště ...

>>> Plně si uvědomuji, že s výchovou se samozřejmě nemůžeme shodnout všichni ve všem. Každé dítě je opravdu jiné a každý z nás jsme jiný. Osobně se kolikrát nemůžu na výchově shodnout ani s vlastním manželem. To je ale úplně v pořádku. Já sama mám děti jenom dvě, ale můžu Vám zaručit, že  nemůžou být víc odlišní. To co funguje na jednoho, se totálně mine účinkem u toho druhého a naopak.

>>> Mé tipy zde zveřejněné, nejsou detailní součet kroku za krokem, které musí být do puntíku následovány. Berte je spíše jako moje zkušenosti, z nichž možná jedna bude vyhovovat zrovna vám a vaším dětem.

www.cestovanisdetmi.blogspot.com