Ze života ...

“Nešahej na to, ano? Chvilinku to musí zaschnout.“ Přísně jsem pohrozila dceři po té, co jsem sekundovým lepidlem provedla vysoce náročný mikro chirurgický zákrok, hodný mozkového neurologa, na křidélku víly. Celou dobu mě poléval pot, ale byla jsem hrdá, že jsem nezklamala. Děkovné dopisy od rodinných příslušníků jistě budou následovat.

(r) Baby Blues.com

Kývla.

Pokračovala jsem s doděláváním večeře. „Utíkej se převlíct do pyžamka, ano?“

Slyším sloní dusot mojí malé víly, jak lehce po špickách odbíhá do svého pokojíčku vykonat, jak jí je přikázáno. Z ničeho nic stojí za mnou a tichým hláskem praví: „maminko, moje ručičky ale nefungují.“

Kouknu na její zlomenou ruku v gypsu a divím se, protože do teďka se vždycky, teda když chtěla, byla schopná z oblečení vykroutit. „Co to na mě hraješ?“ Odpovědi jsem se nedočkala, jen jsem vytřeštěnýma očima hleděla na vztyčenou ruku s několika slepenými prstíky k sobě.

Slzy jako hrachy se začaly kutálet po něžných kopečcích jejích narůžovělých tváří.

Super, pomyslela jsem si, jedna ruka v gypsu, druhá slepená sekundovým lepidlem, ještě že nohy nemá zpřerážené. Zato v hlavě to asi nemá moc v pořádku. No nic, co tedˇ?

Internet.

Odlakovač ... nemáme ... ředidlo A ... nemáme ... ředidlo B ... nemáme ... pohotovost ... přece s takovou blbinou nepoletím teď večer na pohotovost ... ředidlo C ... „táto, sedni do auta a prostě nějaké kup. Smícháme je, uvidíme, třeba to povolí.“

Dodělám večeři, synovi najdu zatoulaného hopsáčka, smyju jim z hlavy šampon na vši, proti kterým nás dopisem včera varovali ve škole a ve vlasech naštěstí nic nenajdu. Hledám na internetu dál ... nic ... ha, a přece – slepenou část těla ponořte nejméně na 20minut do teplé lázně s několika lžičkama pracího prášku. O pár sekund později, dcera sedí u stolu s rukou ponořenou v míse s léčivou emulzí. Nezbývá mi, než ji krmit a vduchu se smát nad tou absurditou.

„Snaž se s těma prstíčkama u sebe pěkně pomaličku kroužit. Jde to?“ Jsem odzbrojena jejím bezradným pohledem, „No chvíli to bude trvat, zkoušej to dál.“

Kde ten taťka je? Uklidit nádobí ... vyčistit zuby ... převlíct brášku do pyžamka ... vybrat pohádku ...

Najednou stojí ve dveřích, v náručí několik lahví ředidel.

Lup.

Prstíky se v ten samý moment od sebe zázračně odlepily. Sláva. „Kolik to stálo?“ nonšalantně prohodím na drahou polovičku, co tentokrát neměla možnost zachránit den. „Ták děcka, pohádku dnes nečteme, pro dnešek toho dobrodružství už bylo dost. Pusu a spinkat.“

„Maminko, mě ale stlašně svědí pldélka“ nechce zůstat pozadu syn.

"Co?!?!?" vytřeštím oči toho večera už podruhé, „Áááá, to budou ty roupy, o kterých nám psala paní učitelka, že jsou ve školce. Nemáte náhodou ještě spalničky nebo neštovice? Ať to máme při jednom. Ach jo“ povzdychnu si a nevěřím svému štěstí ...