Doma je doma. Ale kde to vlastně je?
Moje kořeny jsou pevně zarostlé někde pod Pálavou na mé milované jižní Moravě a hned tak je něco nevyvrátí. Manžel je zase nefalšovaný Pražák (teda pardón – Libeňák). S dětmi je to asi poněkud komplikovanější. Narodily se v Británii, v překrásném kraji Yorkshire, kde se i já cítím po letech opravdu doma, i když do Čech a na Moravu jsme jezdili často. Teď už ale tráví víc jak třetinu jejich života objevováním krás života u protinožců.
A kde jsou tedy jejich kořeny? Já vím, nabízí se nahlédnout do kolonky „národnost“ anebo „místo narození“ na rodném listě, ale je to směrodatné? Jsou uvnitř Angličany jenom proto, že se tam narodily? Nebo jsou Čechy, protože my jsme oba odtud a mluvíme na ně česky? Můžu si s nimi číst Honzíkovu cestu, povídat si s nimi o Moravě a Čechách, o moudrém Karlu IV, nebo o jejich vzdálené rodině, kterou prakticky znají jen díky Skypu; můžeme si zpívat Svěráka, číst o Bivojovi, poslouchat rádio, dívat se na Vaška v kulichu, jak se snaží vytrhnout velrybě stoličku, chodit do české školičky, ale budou se díky tomu cítit Čechy? Co si budem namlouvat, můžu se snažit sebevíc, ale myslím, že samotná znalost jazyka a kultury k národnímu cítění asi nestačí.
Jak vlastně ten pocit náležitosti k národní identitě vzniká? Jak a čím jej můžeme ovlivnit? Co to vlastně obnáší být Čechem, Angličanem, Australanem? Je vlastenectví k 16000km vzdálené zemi možné v dítěti vybudovat nošením trikolóry nebo moravského kroje z vesnice odkud pocházím?
A vůbec! Potřebujeme k životu ten pocit někam náležet? Vědět odkud pocházíme a vážit si toho? Nebo nás neovlivní nic natolik než místo, kde jsme se narodili a tím to končí? Anebo národní cítění je už v dnešním globalizovaném světě passé a je tak nějak jedno, kým jsme tam uvnitř? Protože dřív nebo později už budeme takhle světově smíchaní snad všichni. Vzniknou tak nové pojmy jako australský čecho-angličan a nikdo vlastně nebude vědět, co to znamená. A nikomu na tom, odkud ten druhý je, vlastně nebude ani záležet, protože sám neví odkud přišel a kým tam uvnitř je.
A nebude to tak možná lepší? Třeba když bude tam uvnitř prázdno, když zmizí naše národní cítění, onen hrdý pocit náležitosti a respekt k předkům, vypaří se i nežádoucí puristické názory pod zástěrkou xenofobie a potažmo i rasismu?
Přála bych si, kdyby v tomto měli sociologové a psychologové jasno. Mezitím nám nezbývá, než na Británii, Moravu i Čechy s láskou denně vzpomínát, ale stejně tak si užívat nových dobrodružství, které nám dočasně poskytuje Austrálie. Nakolik je ale ovlivní a nakolik z nich budou díky tomu Australany se s jistotou dozvím, až za mnoho let.
Ať už je to tak nebo onak, je asi jedno kde se momentálně nacházíme. Myslím, že hlavní je, co cítíme uvnitř a jsme s tím pocitem v blažené harmonii. Doma je zkrátka doma a to je podle mě tam, kde nám je dobře, protože jsme spolu. Chtěla bych ale umět přetočit film života dopředu a nakouknout do tajemství duše jejich identity a náležitosti; zkrátka vědět, kam jednou budou patřit a kým se budou cítit. Ale jak pravila jedna malá holka, to se stane „až naprší a uschne“.
Mého čtyřletého syna to možná taky tak trochu zajímá. Nedávno se mě totiž zeptal: „Mami, a v jaké zemi budeme žít příště?“. Soudím tedy, že život z kufru si i děti užívají spolu s námi. I když vlastně pořádně nevíme, kde to „naše doma“ vlastně je.
Alexandra Synac
Putování s dinosaury
Když se řekne Broome, většina si tady v Austrálii vybaví tři věci. Perly, dlouhou Cable Beach s velbloudy a krokodýly a .... drumroll prosím .... Dinosaury.
Alexandra Synac
Jak to chodí poslední dobou v Austrálii
Tak máme za sebou sto dní fiesty. A tradáááá ... vypadá to že, teda aspoň tady v New South Wales, od příštího týdne budeme moci vystrčit hlavy ven a vyrazit někam dál, než v 5km radiusu v našem okrese.
Alexandra Synac
Šeptání vln
Až doposud vždy viděla moře z jistoty pevné půdy pod nohama. Moře z vrtkavého kajaku vypadá úplně jinak, pomyslela si Kara úzkostlivě. Ultramarínová hladina byla naprosto průzračná snad několik metrů do hloubky.
Alexandra Synac
Ty jsi má ... zlatožlutá aneb australský květinový znak
Žlutá a zelená. Pro nás obyčejná barva pampelišek nebo zlatého deště, ale třeba i kopřivy nebo trávy. V Australské buši je to ale celkem neobvyklá kombinace.
Alexandra Synac
Všechno nejlepší k prvním 60 dnům
Všechno nejlepší k 60 dnům v lockdown. A pevný nervy na mnoho, mnoho, MNOHO dalších. Hlavně to pořádně oslavit. Fiesta must go on. Já vím, šedesát dní nic není, i když nám to připadá jako věčnost.
Alexandra Synac
Děcka jedny nevděčný!
“Dvacet stupňů? Já do takový zimy nejdu.” To prohlásil v sobotu můj syn, když jsem celý rodině naočkovala sobotní výlet do přírody.
Alexandra Synac
Zápisky z lockdownu 2.0 ...
?Nebývá moc často, že se v českých novinách píše o Austrálii. A když už, tak to nebývá zrovna nic moc pozitivního. Za poslední rok si vybavuju jen hrstku titulků - požáry, potopy, myši, a teď obklíčení Sydney armádou.
Alexandra Synac
Stejná pláž 100x jinak
No stokrát teda ne, i když ... ale ne, ... nebo že by? ... mmm, radši ne. Přiznávám, nadpis je trochu clickbait, ale vadí to? Podle mého pláží a moře není nikdy dost. Tak mi snad odpustíš.
Alexandra Synac
Když buš kvete v zimě
Australská zima je asi mým nejoblíbenějším obdobím. Teploty jsou snesitelné, takže se dá chodit ven na pořádný tůry, všude je okolo spousta zvířat, v noci je neuvěřitelně čistá obloha se zářící Mléčnou dráhou tak, že háže stín ...
Alexandra Synac
Z vězení na ostrově aspoň do outbacku
?Neriskuju ráda. Sázení nebo hazardování s radostí přenechám jiným. (Mezi námi, můžu sázet ledatak akorát cibuli, a i ta mi zatím vždycky chcípla.)
Alexandra Synac
Australskou zimu můžu
Jestli je něco, na co jsem si rychle v Sydney zvykla, tak je to zdejší zima. Chudák mamka, která mě furt musí poslouchat.
Alexandra Synac
Lockdown tak trochu jinak
Tak a je to tu V Sydney máme další lockdown. Já vím, pro Evropu to není nic nového. Vy tam máte domácí vězení v malíčku.
Alexandra Synac
Malý trek na Velké zdi
Xiao Yen, anebo Jimmy, jak nám sděloval v emailu, nás čekal v Pekingu na letišti přesně tak, jak jsme si přes email domluvili.
Alexandra Synac
Když volá moře
Vy nemůžete sem. My nemůžeme tam. Tak posílám pár fotek z azurové náruče Pacifiku rozpínající se od nevidím do nevidím. Je ohromný. Jako velká modrá poušť. Jen je krásnější. Milejší. Přátelštější. Někdy.
Alexandra Synac
5 chyb, které dělá dnešní Honza, když si sbalí svých pět švestek
Co si budem vykládat, když dnes jde Honza do světa na zkušenou, překonává úplně jiné výzvy, než třeba já před víc jak dvaceti lety, či opravdoví pováleční či pookupační emigranti.
Alexandra Synac
Fotomatiňácký západy na východě (fotomatiné)
Zadajte alespoň 84 znaků, teď už jen 63, 59, 55, 21, 47, 43, 39, 35, 31, 29, 23, 19, 15, 11, 7, 4, 1.
Alexandra Synac
Na ten hic, to chce klid a koalí kožich
Venku hic jak u klokanů, a my, ovívaní chladivým vánkem z klimatizace a ventilátorů, jen remcáme a kušníme. To taková koala v tom hicu obalená několikacentimetrovým kožichem jen stoicky spí.
Alexandra Synac
Plážování po australsku ...
Austrálie může být trpaslíkem mezi kontinenty naší planety, ale po několika letech života tady můžu bezpečně prohlásit, že je gigantem mezi plážovými velmocemi. Navštívit Austrálii a nezavítat alespoň na jednu ze zdejších pláží ..
Alexandra Synac
Dobré ráno ...
Svítaj svítaj svítáníčko, svítaj svítaj svítáníčko, chystaj milá snídáníčko. Svítaj svítaj svítáníčko, svítaj svítaj svítáníčko, chystaj milá snídáníčko.
Alexandra Synac
Vietnamská proměna listů v elixír mládí (fotomatiné)
Jako holka z vinařské rodiny bych sice mohla dlouho argumentovat, že oním elixírem mládí je víno, ale ne ve Vietnamu. Tam je elixírem mládí, zdraví, blaha, pohody a vnitřního klidu - lahodný zelený čaj.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 154
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2572x
https://www.instagram.com/ardna_xella/
Seznam rubrik
- S detmi na cestach
- Fotopovídání
- Fejetony
- Postřehy z malého ostrova
- Toulání po velkém ostrově
- Bloudění světem
- Kufroviny na cesty s dětmi
- Zápisky zahraniční zpravo-mamk