Lyžování trochu jinak - v zemi klokanů a v červenci ...

Lyžovat v Austrálii? V zemi slunce, tisíců pláží, nekonečného oceánu plného pestrobarevných korálů, nebezpečných krokodýlů, rozžhaveného Uluru a pro evropana neznámé fantastické fauny a floŕy? A ještě k tomu v červenci a srpnu? Ne, opravdu si neutahuju. Pravda, lyžování je i zde tak trošku luxusem, ale lyžování u protinožců jsme si ani letos nemohli nechat ujít a po klikaté Velké Alpské Cestě jsme se z Melbourne vydali směr Alpy. 

... si spadla z višně, ne?

Nespadla! Přiznávám, ještě před rokem a půl jsem o tom slyšela poprvé. Ale fakticky se v Austrálii dá lyžovat. Sice jen pár týdnů v roce zhruba v červenci a v srpnu; a s tím, jak je Austrálie veliká, tak se to nepoštěstí každému a pro mnohé je pohodlnější (a často i levnější) letět lyžovat třeba do Japonska, Koreje nebo na Nový Zéland. Pro mnohé Viktoriánce a Walešany je ovšem flirtování se zdejším sněhem alespoň na pár dní v roce samozřejmostí. 

... Kudy? Tudy? 

Nejjednodušší, jak se do Australských Alp dostat, je autem. Sice trošku dražší varianta, a to hlavně kvůli povinnému vstupné do resortu, zato pro nás (rodinu s dětmi), poněkud pohodlnější. Je nutné s sebou mít sněhové řetězy, bez kterých policie na hory nikoho nepustí a byli jsme nejednou svědky, jak se někteří museli otáčet zpět. Útěcha je ta, že v každé horské vesnici si je možné řetězy vypůjčit za cca AUD35/den. Také je dobré sledovat hladinu nádrže a natankovat plnou kdy to jenom je možné - teda pokud nechci na horách zůstat až do jara; protože v horách jsou benzínky zřídka a nejedna je přes zimu zavřená. 

Do australských Alp se dá ale i letět z většiny velkých australských měst. Velmi oblíbená je také varianta využití hromadné autobusové dopravy, protože tím pádem odpadá nutnost platit poměrně vysoké povinné vstupné; shánět řetězy a oběhávat zimní potřeby okolo auta, na které tady nejsou připraveni.  

Asi po šestihodinové jízdě jsme uviděli první zasněžené kopečky Alp a zanedlouho poté, co jsme málem přejeli hladového wombata, (super, můj první živý wombat v divočině a já neměla nachystaný foťák) kterému se zdálo, že na druhé straně je tráva zelenější, jsme překročili hranice Alpského Národního Parku.

Jízda osmdesátkou po dvoupruhové Velké Alpské Cestě byla relativně v pohodě, jak se sluší a patří na každou jinou horskou cestu (stovka byla jen zřídka). Zato ale mnohem záživnější než cesta od západu po Hume dálnici M31. Ta je, až na překrásné vinařské Královské údolí (Kings Valley), nudně plochá a kopečky Alp se poprvé ukáží teprve u Wangaratty. Jen při stoupání u Falls Creek člověka bolí za krkem z toho, jak se jako trpaslík snaží spatřit špičky majestátných Eucalyptus regnans, které jistě dosahují 100m výšky. Pohled na tyto krály australské flóry mě nikdy neznudí.

Cesty byly naprosto suché a odstavovacích pruhů na nasazování řetězů, jsme tentokrát nevyužili (zimní pneumatiky zde běžně nemají). Na Aplské cestě byla nepříjemná jen častá zúžení do jednoho pruhu, neboť cesta je trvale poničená záplavami, drastickými sesuvy půdy a požáry buše, které tu jsou běžné a silničáři nestačí všechny opravy provádět. Člověk si tak mohl ale snadněji představit, jak to zde muselo vypadat, kdy aboridžinové, pašeráci a první průkopníci s minimálními nástroji vysekávali tuto cestu v honbě za zlatem.  Domorodci i zlato jsou samozřejmě pryč, historie ale zůstala a s ní i nostalgicky vylidněné a chátrající vesničky a městečka, která mi místy přípomínala filmová města duchů amerického západu. Četná ztopořená těla přejetých klokanů a wombatů, co lemovala Alpskou cestu po celé její délce, dávala této zkušenosti punc autentičnosti.

... hele, a kde to nejvíc sviští? 

Míst k lyžování je v Austrálii hned několik, ale pouze ve státech Victoria a New South Wales. Nejbližší lyžařský resort od Melbourne je Mt Buller, který je asi 3h jízdy. Pro lidi přijíždějící od Sydney je to zase Perisher, který znám zatím jen z vyprávění. My tentokrát míříme na Mt Hotham a pak Falls Creek. Obojí, jako celý Alpský Národní park  je součástí ohromného horského pásu  Velké Předělové Pohoří (Great Dividing Range), který prostupuje celou Austrálií od severu Queenslandu až po jih Victoria.

V každém případě Australské Alpy se shodují s těmi evropskými opravdu jenom jménem. Nejsou vůbec špičaté s ocelově šedými obnaženými skálami a do nekonečna se propadajícími sjezdovkami. Ani lanovky se nepohupují často několik desítek metrů nad smrtelnými roklinami. Zdejší zvlněné kopce porostlé věčně smaragdově zelenými horskými sněhovými eukalypty (Snow Gum) spíše připomínají naši Vysočinu nebo Beskydy, a také jim tak říkají – High Country, čili po našem něco jako Vysočina. Ale jejich děsivě příkrá údolí, které se často překvapivě přede mnou z ničeho nic otevřou, nahání hrůzu stejně jako třeba švýcarské Les Diableretes. Kopce jsou od nevidím do nevidím něžně zaoblené často připomínající vnadné křivky ženského těla. Ale stejně jako žena, i tyto zdánlivě něžné svůdné kopečky jsou nevyzpytatelné a smrtící zrovna jako ty naše hory, co chrání hranice, a při našem pobytu na Hotham jsme byli svědky nešťastného smrťáku lyžaře, co přecenil své síly.

Australská Vysočina mi učarovala. Nádherný kontrast temně zelených smaragdů na stříbrem vyšitém sněhobílém sametu je hypnoticky uklidňující. Není jako nic, co jsem kde viděla. A k tomu ta nepopsatelně nádherná vůně zasněžených eukalyptů, co se pod sluníčkem zahřívají a emitují svou natolik charakteristickou vůni a člověk se prostě musí usmívat. Je to tak trošku nepopsatelné, když člověk stojí na vrcholu z jednoho kopců a kochá se panoramatickými pohledy na impozantně zvlněnou krajinu z většiny porostlou horskými eukalypty nebo křovinami a přitom pocukrované bílým sněhem kam až jen oko dohlédne. Člověk totiž jasně cítí, že je v Austrálii, kousek od teplých pláží a bouřlivého oceánu. A to je na tom to nepochopitlné. Sníh v Austrálii! A nejen to, dá se na něm i lyžovat a je ho všude dostatek na desítky kilometrů kam jen oko dohlédne. Když tu před rokem poprvé běžkoval manžel, vůbec jsem tomu nevěřila. 

... jako ryba ve vodě je klokanovi na lyžích

Lyžování je zde v mnoha směrech stejné jako všude jinde na světě. Samozřejmě, že v případě nouze jsou sjezdovky často uměle zasněžované. Překvapivě, přestože je zde sníh takovou vzácností, spousta nadšenců využívá i těch prvních pár sněhových vloček, které meteorologové nahlásí. Jako všude jinde, i zde je možné sledovat tweety, Facebook alerty a na internetu pravidelně aktualizované reporty (www.vicsnowreport.com.au/ + www.mountainwatch.com/Snow%20Reports), a stejně tak je možné na každý resort si stáhnout iApp.

Také veškerá lyžařská výbava včetně čepice a rukavic se zde dá vypůjčit bud ve městě, nebo přímo až na horách za zhruba 140AUD/den. Ceny jsou víceméně všude stejné a množstevní sleva jim zatím nic neříká. Stejné je to s lyžařskýma školama či hlídáním dětí, ubytováním a after-ski zábavou či nočním lyžováním, zkrátka se vším, čím nás rozmazlují všude jinde. Příjemné bylo, že děti mají do 6let vstup na sjezdovky a lanovky zdarma, vstup mají zdarma i penzisti ve věku 70+. Také studentům jsou poskytovány značné slevy téměř na všechno. Ceny za lyžařskou školu začínají na 65AUD za půl dne.  I zde je třeba na sjezdovky zakoupit skipass, který mi připadá že nenabízí tak atraktivní cenové kombinace jako v Evropě a nejde pod 100AUD/osobu/den. Běžky jsou zatím ve většině resortech zdarma, ale například v Lake Mountain se platí. Na malou třetinku piva, džusu nebo limonády je třeba v kapse najít nejméně 5,50 AUD. Na kafe 5AUD a na polévku okolo 15 AUD, hlavní jídlo začíná zhruba na 22AUD.

Nejdražší položka je, hned po jídle, bohužel ubytování a nedá se na tom moc ušetřit. Většina alspkých resortů je v osobním vlastnictví a tak je konkurence nulová. Nám nabízí slabou útěchu členská sleva na ubytování od běžkařského klubu v Melbourne, který, stejně jako řada jiných sportovních klubů, zajistí značně zvýhodněné členské pronajmutí chaty. O ubytování v běžném hotelu začínajícím na 200AUD/osobu a noc si mohu nechat jenom zdát. 

... kde lyžují klokani?

Nejdřív  míříme do alpského resortu Mt. Hotham a pak do Falls Creek. Ten první není nejbližší ani nemá nejlepší sjezdovky, ale klub zde má chatu.  Mount Buller (1804mnm), kde jsme několikrát byli o víkendech, je oproti tomuto resortu nacpaný nabušenými víkendáři, nadšenými začátečníky, co stojí na lyžích poprvé a asijskými turisty, co si chtějí sáhnout na sníh, který znají jen z knížek a filmů (je proto lepší se vyhnout sjezdovce ´Bourke Street´, která je notoricky nebezpečně přecpaná). Mt. Buller je pouze 240km vzdálený od Melbourne po jednoduché cestě a podstatně větší než nejbližší Mount Baw Baw (160km od Melbourne), ale pokud mě tam někdo nepotáhne v železech, tak radši prosedím o pár hodin víc a ztratím se v impresivních pohledech na něžné křivky High Plains u Mt. Hotham s kontrastně drsnými skalisky Mt. Feathertop. Cesta na Baw Baw je navíc nepříjemně klikatá a se svými 1500mnm sníh na sjezdovkách není zaručen. Baw Baw podobně jako Mt Buller nenabízí tolik sjezdovek pro pokročilé lyžaře a široké jemné sjezdovky, připomínající dálnici, jsou ideální pro rodiny s dětmi a začátečníky.

Na Mt Hotham se mi líbí, že  pokud nejsou zrovna školní prázdniny, tak je zde během týdne prakticky prázdno, a jen o víkendech se to trošku zalidní. Za pěkného počasí jsou navíc bonusem pohledy na zasněžné kopečky vzdáleného New South Wales a nejvyšší hory Austrálie Mt. Kosciousko.

... a mám si vzít s sebou plavky?

Jo.

V Australských Alpách nečekejte evropské černé smrťáky ani náročné červené. A přece jsou zimní australské Alpy úplně o něčem jiném a stojí za zkušenou, pokud tudy máte cestu. Díky nenáročnosti terénu, jsem se poprvé odvážila zavítat i off-piste, což jsem vždy obdivovala, ale v našich Alpách jsem si nikdy netroufla. Celkově mi připadalo, že sjezdovat tady bylo jako bych sjížděla pokrémovaný několikaposchoďový dort. Stačilo jen zavřít oči a příjemně se při sjezdu opalovat. Když totiž sluníčko pálí, tak pálí stejně jako dole u pláží a přestože jsem to znala jen z bláznivých fotek, sjezdovat v tričku či plavkách a opalovat se při tom, je právě zde víc blíž pravdě než kdekoliv jinde. Když ovšem začne foukat a na kopce si sedne mlhová peřina, netrvá dlouho a člověk si připadá jako na Jižním pólu.

Běžky ve zdejších podmínkách jsou jiné kafe. Zdolání nerovného kopcovitého terénu, například v okolí Mt. Hotham po Dinner Plains, je o něčem úplně jiném než pochod víceméně pravidelným alpským údolím, hřebenovkou či šumavskými pláněmi. Terén mi dal opravdu  zabrat a i když jsem se to snažila svést na neznalost terénu, věděla jsem, že tohle je nad mé síly. 

Kupodivu americká telemarková tradice je v Austrálii velmi živá a tak se s jejími milovníky potkali na sjezdovce, kterou obloučkují svým charakteristickým stylem, tak i na stopě, jak jdou s baťohy zažít pravou australskou buš.

V okolí Falls Creek v Rocky Valley (od Mt. Hotham asi 100km vzdálený resort ) s krásnými pohledy na nejvšší horu Victoriánských Alp, kopcovitý Mt. Bogong (1986mnm), ovšem bylo bruslení jedna báseň. Člověku ani nevadí, že upravených tratí nabízí Mt. Hotham jen zhruba 50km a Falls Creek asi 80km. Běžkovat na tratích, kde se každoročně, poslední sobotu v srpnu, pořádá naše Jizerská 50 - největší běžkařský maraton na jižní polokouli, Kangaroo Hoppet, je příjemně vzrušující pocit.

Lyžovat v Austrálii je prostě zážitek. Asi je bláznovství sem kvůli tomu letět, ale jestli budete mít cestu kolem, neváhala bych.

Ale pospěšte, sezóna sice může být od konce června do půlky září, fakt je ale ten, že jeden den sníh je a druhý už být nemusí ...

Příspěvek mi ve zkrácené verzi k mému velkému potěšení otiskl časopis Koktejl ve svém prosincovém čísle, za což jeho redakci upřímně děkuju. A vám přeju fantastickou zimní sezónu.

mohlo by se hodit:

http://www.fallscreekcoachservice.com.au, http://www.snowballexpress.com.au,

http://www.lakemountainsnowbus.com, http://www.easyres.com.au/snowybus.htm,

www.vicsnowreport.com.au/, www.mountainwatch.com/Snow%20Reports