„Já myslím, že s ní budete spokojení. Ale držte ji pod devadesátku.“ Prohlásil Tony, starší podsaditý pán s onošenou akubrou, a spokojeně poplácal teď už náš karavan po kapotě když nám předával klíče. „Pršet by dneska už nemělo, tak ho nechte ještě chvíli vyvětrat, ale jinak všechno v pohodě.“ Ach jo, zase to jejich „no worries“. Zvyknu si někdy?
|
|
Letadlo mělo sice šest hodin zpoždění, ale naše priority se nezměnily. Nakoupit jídlo, natankovat a vyrazit objevovat krásy tasmánské divočiny. Mým, naším, cílem bylo jedno – vidět ježuru, tasmánského čerta, ptakopyska, wombata, Huon a King Billy borovice a cokoliv jiného endemického, čím se tento zapomenutý ostrov může pyšnit.
Tasmánie nezklamala ani v jednom. Hned od prvního dne jsme si připadali, jako bychom se ocitli v nějakém cizím paralelním světě. Hobart se s námi rozloučil kýčovitě pohádkovým západem, zrcadlejícím se v malebné zátoce s mnoha hornatými ostrůvky, co se ztrácely až někde za horizontem. Snažili jsme se co nejdříve opustit civilizaci a najít vhodné místo k prvnímu načerpání sil na tom nejčistějším vzduchu na této planetě. Všechno vonělo úplně neuvěřitelně. Snad proto, že před pár hodinami sprchlo a sluníčko teď svými posledními paprsky dne smířlivě hladilo každý eukalyptový list a ten na oplátku ze sebe vydával omamné opojení.
Nadšením nikdo z nás nedokázal usnout. Měli jsme nastražené uši, kdo z nás první uslyší kvílet čerta nebo třeba aspoň koutkem oka uvidí kunovce tečkovaného. Sametová obloha plná zářících briliantů nás ale stejně brzo ukolébala k sladkému spánku.
Obklopeni vysokými gumovníky a hlučnou divočinou jsme si nemohli nepochvalovat četné výhody karavanu v Tasmánii (a potažmo i kontinentální Austrálii). Je příjemné nemít starosti s hledáním kempu a jen tak jet a složit hlavu, kde se to komu zamlouvá. Člověk je tak mnohem víc spřízněn se zdejší divočinou a pokorně tak akceptuje její nepsané zákony. Je pak jasnou samozřejmostí zanechat naše malá královstvíčka v tak nedotčeném stavu, v jakém jsme je našli při našem příjezdu.
|
|
|
Každý den nás budilo něco jiného. Ten první to byly šílené divoké slepice, co si ráno z nedalekého lesíka vyšly na louku na snídani. Jindy uřvaní papoušci, co se snažili roztrhnout náš odpadkový koš zapomenutý na zrcátku; ubučené krávy, malí roztomilí wallabi poklidně chroupající jarní, ještě sluncem nespálenou, trávu; či tasmánský žábí sborový zpěv připomínající ten Cikánský z Verdiho La Traviatta. Nejlépe se ovšem vstávalo se smějícími se Ledňáky obrovskými. Jejich pozitivní nálada je příjemně nakažlivá.
Tasmánie ale měla v rukávu další trumfy. Sáhnout si na křehké, ale téměř dvě tisíciletí staré a nikde jinde se nevyskytující Huon borovice, které jen zázrakem nevyplenili v minulém století stavitelé lodí, je velmi těžké popsat. Huon borovice se vyskytují pouze v některých pralesech Tasmánie a dožívají se až několika tisíc let. Jejich překrásné dřevo, odolné hnilobě, bylo vyhledávané pro stavění lodí, nábytku a na umělecká řemesla. Agresivní těžba v 19. st. je tak téměř vyhubila.
V paměti mi navždy zůstanou hluboké pralesy národního parku Mount Field a Hartz na jihu a jihovýchodě, co se podobaly nepropustným začarovaným pralesům z Tolkienova Pána Prstenů a člověk tu každou chvíli čekal, zda na něj zpoza několikametrových kapradin a mechem porostlých statných eukalyptů nevyskočí dinosaurus nebo aspoň zlomyslný skřet. Ale na mnoha místech, když člověk pomine osadníky zkultivovaná vzácná údolí ve prospěch pastvin a změdělství, si dokázala udržet svou nezaměnitelnou tvář. Národní park Franklin-Gordon Wild Rivers, v němž se uprostřed panenské přírody skrývají rozběsněné řeky s několika impozantními vodopády nám totálně učaroval. Také dramaticky ledovci vytvarovaný národní park Cradle Mountain – Lake St. Clair také nezklamal, hlavně co se divoké zvířeny týče. |
|
|
|
A tak bych mohla pokračovat. Nedivím se, že 20% státu je na seznamu Světového dědictví UNESCO. Dnešní tasmánská divočina, síť rezervací o rozloze téměř 14000 km2, je největší ochranná oblast v Austrálii (a že je Austrálie setsakramentsky veliká). Za svou unikátnost vděčí nejméně šesti dobám ledovým, které ji tvarovaly téměř 2mil. let. Oblá údolí okolo nejvyšší tasmánské hory, Mt. Ossa, jsou názorným příkladem této činnosti.
Tasmánská divočina není pod ochranou UNESCA náhodou. Překvapivě, kořeny nejednoho endemického tasmánského živočicha či rostliny sahají až do dávné Pangei. Tasmánie tak zůstává jedním z posledních útočišt pro zachování pradávné přírody.
Aby místo bylo přijato na seznam světového dědictví UNESCO, místo musí splňovat alespoň jedno kritérium. Website Unesca informuje o přibližně 690 světových chráněných míst. Většina splňují jedno nebo dvě z těchto kritérií. Pouhá 23 místa jsou uvedeny jak pro kulturní a přírodní hodnoty. Ale jen dvě místa z celého světa splňují sedm z deseti kritérií. Pro toho kdo tu byl, není vůbec překvapivé, že Tasmánská divočina je hrdou nositelkou tohoto ocenění. Tím druhým místem je hora Taishan v Číně.
Tasmánie pro mě především představuje zosobněné synonymum nezkrocené divočiny v každém slova smyslu. Nepropustné hory, bouřlivé řeky a ospalá jezera, starověké lesy bez začátku a konce, hojně překypující vzácnou a často endemickou zvířenou i flórou, která je na kontinentální Austrálii buď vyhynulá nebo v ohrožení – to vše je zde na dosah.
Jak by taky ne, od konce poslední doby ledové ji zvýšené hladiny jižního oceánu oddělily od Austrálie a posledních 13 000 let si Tasmánie v poklidné izolaci užívala ničím a nikým nerušené samoty, protože tasmánští aboridžinové tu žili 34 000 let s krajinou v absolutní harmonii. Až teprve holandský cestovatel a námořník Abel Tasman její jihovýchodní pobřeží poprvé zanesl do map v roce 1642. To už se u nás skoro 300 let vyučovalo na naší Karlově univerzitě. Trvalo ovšem dalších 200 let než se první Evropané usadili pod impozantním Mt. Wellington a založili tak druhé nejstarší město Austrálie, dnešní Hobart. |
|
Je tak trošku zázrak, že zdejší divočina pod sekerami a puškami bílých nedopadla stejně, jako domorodí tasmánci, ale dnes už je naštěstí volání divočiny silnější než slibné obchodní zisky. A tak jsme si z našeho seznamu mohli s vnitřním blaženým uspokojením odškrtnout prchavé medvídkovité wombaty, vačici, drobné pademelony i Bennetovy wallabi. Krásní žlutoocasí černí a bílí kakadů, rosely i plaší ledňáci často zdobili už tak impozantní mechem porostlé stromy.
Nevím, jestli tasmánci jsou pověrčiví stejně jako my, když nám přes cestu přeběhne černá kočka. Našeho černého čerta, co na nás k večeru pár sekund vystrašeně koukal, když se snažil přejít přes cestu, považujeme za vrchol štěstí. Velmi příjemné odpoledne jsme strávili dokonce i s hejnem velryb Jižních s mládětem, jak si pokojně hrály ve vodách úchvatného Freycinet pobřeží, přestože je už dávno po jejich sezóně.
|
|
Přiznávám, žádné z těchto setkání nebylo natolik dojemné, jako má vytoužená ježura. Vidět malého chodícího dinosaura, přeživší pravěkou Gondwanu, jak se pase na mravencích a broucích, zcela bezpečně alespoň na chvíli utišilo ono vábivé volání divočiny, kterým jsem tady v Austrálii jako posedlá.
„Tak co, neříkal jsem vám, že budete spokojení?“ Tony, rozvalený za stolem ve svém kanclíku s neodlučnou akubrou na hlavě, asi pozná spokojeného zákazníka ještě než mu projde dveřmi. „Máš ježuru a ptakopyska?“ mrkl na mě a můj úsměv mírně ztuhl. „No, jak se to vezme.“ Ale to už sedíme v Tonyho tmavě zeleném ute a odváží nás na letiště.
„Tak zase přiští rok naviděnou ať máš toho ptakopyska.“ Spokojeně poplácáme jeho kapotu a mlčky sledujeme vzdalujícího se Tondu. To už ale oba v duchu plánujeme až se do Van Diemenovy země podíváme zase příště. |
Přeji i vám příjemnou cestu a šťastný návrat domů, ať už jedete kamkoliv.
|
pozn. Pár týdnů po naší návštěvě, byla Tasmánie přes vánoce 2012 zachvácená devastujícími požáry. Přestože škody na majetku jsou mnohonásobné, naštěstí nebyly zaznamenány žádné s požáry spojené ztráty na životech. Australská příroda je ale na požáry zvyklá, do určité míry vlastně je na nich závislá.
pozn. 2. Tento článek původně vyšel v únorovém číslu magazínu Koktejl. Děkuji tímto redakci za jeho otištění.
Zdroje: místní informační tabule, zdejší rangeři a kniha The Overland Track, Cradle Mountain to lake St. Clair od W. Sprawson.
|
|