Schola Ludus po australsku

aneb jaké to je na australské základce a znají protinožci recept na Školu hrou?   ...

Ode dne, kdy jsem svou dceru odevzdávala poprvé ve škole ve slunné Austrálii uplynuly už téměř dva roky a obě jsme se od té doby hodně naučily. Na onom letním dni v únoru nebylo až tak nic zvláštního. Sluníčko pálilo jako jindy a dcerka trpěla pro prvňáčky charakteristickou nedočkavostí. V trošku větší uniformě s velkým tmavěmodrým kloboukem na hlavě jí to celkem slušelo, nesmírně se těšila a stydlivě okukovala její nastávající spolužáky.

Stejnou nedočkavost jsem u ní zaznamenala prvního zářijového dne, kdy plná očekávání na měsíc nastupovala zde v Česku do řad druháků.

Měsíc s českým školstvím je za námi a já nemůžu než porovnávat. Jaké školství mají prvňáčci v ČR ví snad každý. A jaký je první stupeň v Austrálii?

Ještě pět minut, mami ...

Ano, to byla asi nejčastější věta, kterou jsem od dcery celé září každé ráno slýchávala, když jsem se ji snažila dostat z postele. Přestože děti jsou v sedm večer v posteli a do patnácti minut zařezávají, vstávat krátce po šesté je něco, co nám určitě chybět nebude. Obě děti to mají asi po mně, neboť ani já nejsem ranní ptáče a tak vstávat takhle brzy, musím přiznat, bylo náročné pro nás pro všechny (a to jsem nemusela letět do práce, ani nebyla venku tma a -5). 

Vodit děti až na devátou do školy i školky je mnohem víc pohodovější pro děti i rodiče. A to myslím i za cenu, že, pokud už v devět musíte být v práci, je třeba si zajistit ekvivalent české ranní družiny. 

Na devátou dítě vstává samo, s úsměvem, v klidu a bez shonu a má dostatek času na potřebnou a vydatnou snídani.

Balet, housle, sbor, keramika, němčina, gymnastika? To všechno chvíli počká ...

Dalším velkým rozdílem, pominu-li uniformy (což je kapitola sama o sobě) je samozřejmě samotná délka výuky.

Už v tzv. přípravce (preparatory, zkráceně preps) je výuka od prvního dne velmi intenzivní a to i bez ohledu na to, že dětem je sotva 5let.

Děti nemají šanci než si na celodenní vyučování od 9 do 3.30 zvyknout celkem rychle. Na hladké navykání má nemalý podíl tzv. škola nanečisto, kdy se děti měsíc před začátkem docházky několikrát do měsíce sejdou ve škole a seznamují se s prostředím i s učiteli. První zvonění ovšem pro mnohé rodiče znamená, že jakékoliv jiné mimoškolní aktivity jdou na určitou dobu stranou.

Přece jenom, pro malého pětiletého tvorečka je téměř celodenní výuka (byť s dlouhými přestávkami) velmi náročná a únavná. Takže, mi první měsíce chodilo domů malé bezvládné stvoření, které sotva ještě mělo sílu učit se i češtinu.

Nebylo to ani tak kvůli tlaku učitelů na domácí úkoly. Úkoly jsou - ještě teď ve druhé třídě - minimální a povinné je vlastně jen čtení.

Záleží jen a jen na rodičích, jak daleko procvičování psaní, počtů, čtení a učení rozeznávání základních nejfrekventovanějších slov, dotáhnou. Na zábavné procvičování je každému k dispozici také učitelská síť plná různých online aktivit.

A zájmové kroužky organisované školou? Nevím, jak ostatní školy, ale naše škola, či přilehlá družina, rozhodně nic nepořádá a ani si nejsem vědoma, že by někdo z okruhu našich přátel něco takového měl zajištěno.

Veškeré zájmové kroužky si rodič pro dítě zajistí na vlastní pěst a s tím i jeho dopravu do daného místa. Už proto většina kroužků bývá hlavně v sobotu a v neděli zřídka ale i pozdě večer. 

Jak vypadá výuka? Za lavicí si moc neposedí ...

Ve školních lavicích opravdu tráví minimální čas.

Výuka je, až na vyjímky, zaměřena spíše okolo volného sezení na koberečku (mat time), kdy většinou pracují s obrovskou multifunkční tabulí, tablety nebo názornými modely a učí se věci, kterým ani já často nerozumím.

Jako laik sama vidím jisté nedostatky v několikahodinovém se válení po zemi, po které se chodí v botech, a hrbení si zad, ale dám tomu ještě nějaký rok a třeba se nechám o této metodě přesvědčit. 

Celá třída tak nějak žije. Nesedí se celou hodinu na jednom místě ani není hrobové ticho. Diskuze je podporovaná a vítaná.

Možná je to také tím, že většina australských škol přechází na tzv. otevřené učebny. Ano, představujete si správně, tak jako otevřené kanceláře, ani mezi jednotlivými třídami na prvním stupni nejsou zdi a dveře a děti mezi sebou volně proplouvají. Učitelky si děti vzájemně posílají podle látky, která se vysvětluje, či rozdělí děti na silnější a slabší skupiny. Nadaný prvák tak může být poslán do druhé třídy na matematiku a pomalejší čtvrťák si odsedí znovu hodinu čtení ve druhé.

Nechápu, jak tento systém funguje, ani jeho výhody. Sama v něm kompletně plavu, ale třeba někdy pochopím, jak je možné, že se děti dokáží soustředit a učitelky z toho hluku nezešílí.

Samotná výuka je také stavěná tak, že dítě není odkázáno na někým předem schválené učebnice. Ty vlastně ani nejsou. 

Každé dítě se musí samo dopracovat k učitelkou zadanému cíli, anebo si o pomoc požádat, často i spolupracovat v týmu se spolužáky na společném projektu. Takto strukturované učení objevováním neznámého (discovery learning) je vede k samostatnosti, týmové spolupráci, správné verbální komunikaci, nebát se zjistit něco nového a hlavně samostatně aktivně přemýšlet, jak jistou informaci získat. Spokojenost z dosaženého výsledku, to že na to došly samy, že něco vytvořily úplně samy a že něco dotáhly až do konce, je k nezaplacení.

Již od tak útlého věku je zde také dáván důraz na řečnické, nebo „prezentační“ schopnosti, nebo ještě lépe „mluvení před publikem“ (i když je to ze začátku jenom známý kolektiv spolužáků). Krátkým několikaminutovým proslovem před spolužáky (u starších dětí jsou běžná i krátká sdělení na pravidelném týdenním školním shromáždění) se dítě učí nepřímo nenahraditelnou životní dovednost.

V budoucím životě se každý bude muset umět prezentovat před určitou společností, to je samozřejmé, ale takto získaná empatie k ostatním a soucítění s druhými je to, co z nich udělá dobré lidi. Posmívat se někomu, když zapomene, dostane trému, začne koktat, něco poplete nebo prostě neví, nepřipadá v úvahu, protože každý v té situaci byl a každý ví, jak nepříjemné to je.

Jakékoliv slovní či písemné hodnocení samozřejmě odpadá.

S „řečnictvým“ se začíná vlastně už ve školce, kdy dítě s sebou jeden den v týdnu do školky přinese svou oblíbenou hračku a povídá všem o tom, proč má zrovna tuhle hračku rád a vše ostatní, co ho k tomu napadne (show and tell).

Je vlastně jedno o čem děti mluví, hlavně že se snaží vyjádřit, je jim rozumět, správně zformulují větu, nestydí se a umí odpovědět na různé otázky od publika.

Co jsme se všechno naučili u protinožců?

Celkově byl školní rok plný poznání pro nás pro všechny.

Upřímně, naučila jsem se hodně i já. Naučila jsem se dávat větší důraz na vyváženou teplou a zdravou snídani a večeři, protože mi trhá srdce, když musím tak malému dítěti balit studený oběd a svačiny na celý den do umělohmotných misek.

O to víc si dcera libovala v teplých obědech ve zdejší české jídelně.

Naučila se hlídat si své věci, protože se během dne se neustále stěhují k jinému učiteli do specializovaných tříd. 

Naučila jsem se akceptovat, že dítě je celý den v běžné venkovní obuvi a nepřezouvá nožku na uvolnění do papuček.

Naučila jsem se dcerku na tělocvik obléci už ráno doma, protože ve škole se nepřevlékají.

Naučila jsem se, že aktovka není na nošení domácích úkolů, učebnic a sešitů, ale vlastně jen na jídlo a pití. A zřídka na nějaké vzkazy od učitelů či na malé čítanky k přečtení doma.

A k nezaplacení je, prohodit s učitelkou alespoň jednou týdně pár slov o prospěchu dcery a o jejím chování.  Tu totiž rodiče můžou automaticky odchytit kdykoliv buď před nebo po škole.  

Rodiče ve třídě během výuky? A proč? ...

A jak to všechno vím?

Od rodičů, je zde totiž běžné, zapojit se do běhu školy nejen finanční výpomocí, podílením se na zahradnických pracech na údržbě pozemku, dobrovolnou asistencí při výletech ale hlavně - fyzickou vypomáhající přítomností během výuky. 

Tento způsob asistence na výuce je od učitelů velmi vítán.

Rodič tak přesně ví, co se ve třídě děje, jaká látka se probírá a hlavně, má individuální kontakt s učitely i s dětmi. Není tím pádem odkázán jen na pololetní vysvědčení, známky a poznámky v žákovské knížce (které tu stejně neexistují), případně zkreslené dětské historky, či fámy od jiných rodičů. Na vlastní oči totiž ví, jak se které dítě chová a v čem je dobré.

Rodič má s celou školou aktivní dialog, a obě strany tím jenom získávají. Myslím, že tohle je jeden aspekt výuky, který má pouze poitivní vliv na vztahy v kolikrát kritickém komunikačním trojúhelníku = rodič, učitel, děti.

Sumasumárum bych řekla, že i australské školství má své mouchy (které nemá). Zvykám si, že spíš než o faktické nabiflované znalosti zde od prvního dne učí děti sociálním dovednostem, aby se asertivně dokázaly postarat samy o sebe, ať už je v budoucnu cesta zavede kamkoliv.

Taková spolupráce v týmu, komunikace, nalezení kompromisu ve prospěch týmu, schopnost se vyjádřit či naopak najít kreativní samostatné řešení k zadanému problému je očividně pro život očima protinožců primární.