|
Opera Sydney sluší. Most sluší Opeře. Sydney sluší Mostu. Opera sluší Mostu atakdále atakdále. Je totiž hřích si představit jedno bez druhého. A je to skoro nemožné. Ať jsem se hejbla kamkoliv, hned jsem hledala jestli neuvidím aspoň vlajku z mostu. Ti tři jsou prostě nerozlučná dvojka. Osobně mi Sydney děsně připomíná Londýn. Teda aspoň místy. Dlážděné cesty, všudypřítomný pocit vody a přístavu, uspěchaní lidé, malé na sobě namačkané domky různě rozsypané bez ladu a skladu skrz propletené úrovně tady dole a o kousek dál zas o pár schodů výš. A pak jsou tu ta jména. Všude je to samá Viktorie, James, Queen, King, Oxford, Kent, Elizabeth, Kings Cross, Sussex, Hyde Park ... zkrátka, člověk si tu na chvilku připadá jako ve staré známé Anglii. Teda pokud omylem nezakufruje ve Woolloomoolloo (zkuste to říct pětkrát co nejrychleji za sebou). Ten v Anglii teda určitě nemají. Jo, k těm fotkám. Uznávám, že podobných fotek má mnoho z vás. Ale já si tak nějak nemohla pomoct. Sami to určitě znáte. V ten moment mi bylo úplně jedno, že miliony přede mnou udělaly miliony obdobných fotek těch samých míst. Zkrátka jsem chtěla taky klikat. Vůbec taky nevylučuju, že mě Opera a Most svým tichým hláskem, který se pořád dokola ozýval v mojí hlavě, vábily: "foť mě! Už 10 sekund jsi nezmáčkla spoušť. Z tohto úhlu mě ještě nemáš. Koukni, jak jsem v tomto světle krásná ... " No, a tak jsem fotila. S mostem jsme si společně zavzpomínali na krásné, ale vzdálené anglické Yorkshire, kde pro nás pro oba naše cesta do Austrálie začala. Člověk zůstává stát úžasem při pohledu na ten mohutný ocelový kolos. A představa Sysyfoského snažení, které musely tisíce chlapů léta podstupovat, aby všechnu tu ocel sem na masivních lodích z dalekého Middlesborough v Yorkshire dopravili, mně dojala k pokorné úctě. Opera, to je dáma. Nic moc sice na ní není, ale získala si mě, že se jí, za její relativně krátký život podařilo natolik proslavit, že je jednou z nejnavštěvovanějších památek na světě, kterou snad každý přesně identifikuje. Nejen to, snad není malého cvrčka, který by ji neznal. A tak, stát na jejích schodech před vstupem a obdivovat její oblé křivky, je stejně ikonické, jako stát třeba na Starmoěstském náměstí u desky z popravy hrádních pánů. Děsně se těším, až po těch samých schodech půjdu ve velké róbě na nějaké představení. To si jednoduše nemůžu nechat ujít ať to stojí, co to stojí. Říkají, že má znázornňovat lodní plachty nadouvající se větrem. Mně Opera připomíná hejno velryb při hromadné večeři. Určitě to znáte, jak se někde v Kanadských vodách plejtváci ve velkém ládují před tím, než se vydají na další dlouho cestu směr jih. Tak přesně to já vidím. Otevřené velké tlamy plejtváků, jak jeden přes druhého se snaží pro sebe zabrat co největší tunu planktonu. A jelikož mám pro velryby slabost, mám odteďka asi slabost i pro operu. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
A abych to moje malé anglické putování po australské Sydney ukončila, není nad blažený uznalý pohled panovnice, která se o tolik zasloužila. Kdo ví, jak by vypadala Austrálie (a nejen Austrálie), nebýt její vize, která bohužel tolika dnešním rádoby státníkům chybí.
|
Tak zatím a zase někdy příště A* |