Jak jsem opustila děti

Neměla jsem to v plánu. Vlastně mě k tomu naprosto surově donutil manžel. Vlastně je to všechno jeho chyba. 

Pravděpodobně už nemohl vystát moje tak trošku závistivě jízlivé obdivování jeho obědů a večeří s klienty, firemních oslav, diskuzí na úrovni, litání na konference a jiných obchodních výmluv k sbalení si kufru a k zasloužené změně prostředí.

Ale teď, ... teď je řada na mně!

Vyměním nepřetržitou pozornost svých ratolestí, které víc a víc získávají nezávislost na své matce a jsou tím samy tak překvapeny, že se o to potřebují se mnou za každou cenu podělit. A to hlavně právě ve chvíli, kdy se chci alespoň na pár sekund zavřít na záchodě.

Vyměním stimulaci rozvoje šedé kůry mozkové nejrůznějšími vědeckými pokusy a teoretickými průzkumy, mezi které samozřejmě patří výzkum kdo má nejhlasitější prdy; jak dlouho to bude trvat, než mamince rupnou nervy z krvelačného závodu v hlasitém krkání u oběda a před návštěvou (!); jak se co nejdýl postavit na hlavu, jestli maminka pozná, že je bráška praštěnej; anebo poražení onoho známého rychlostního rekordu ve vrcholovém shromažďování špinavého prádla.

Vyměním jejich lásku k pravidlům, příkazům a zákazům, které jsou i o půlnoci schopny vyjmenovat, neustále vymýšlí nové a nové;  a o kterých mě denodenně ujišťují, že je porušuji nebo jsou první v řadě nahlásit, že je porušil sourozenec. Ovšem s osobním následováním pravidel a zákazů si hlavu nelámou. To patří do vrcholových sportovních aktivit, které se jim úspěšně vyhýbají.

Vyměním to všechno za nekonečné chvíle osvobozujícího, slastného ... ticha.

A tak krátce po Dni matek, ujišťující sama sebe, že má svoboda je zasloužená, s nově nabytým sebevědomým dospělé, samostatné, nezávislé ženy, byť s mírně nejistým úsměvem, předávám svůj pas slečně za check-inovou přepážkou.

Den první:

Sama. Konečně sama. Jak dlouho jsem na tento moment čekala?  Ááá, to blažené ticho. Ta balada.

Tomuhle já říkám dovolená v pravém slova smyslu. Takhle bych mohla nechat děti někomu častěji.

Vstávala jsem krátce po deváté a ještě před snídaní jsem stihla pár minut uvolňovací jógy sama na pláži. K obědu jsem si dala naprosto vynikajícího kokosového kraba v česnekové omáčce a lahodnou skleničku novozélandského Sauvignonu. Po dlouhé době jsem otevřela knížku, při níž jsem si užívala jídla bez jakéhokoliv přerušení a navíc v elegantní restauraci plné pouze dospělých.

Odpoledne jsem se nechala nadnášet teplým vlhkým vánkem a nechala jsem vlnky Pacifiku odnést panické záchvaty, že jsem někde zapomněla děti. Jen se usmívám při vzpomínce, jak mnou několikrát v letadle škublo, když jsem si uvědomila, že je nemám vedle sebe. Že tu sedím, jen se svým Moi.

Vypnout pomyslný magnet, který mám už několik let nepřetržitě zapnutý, není jen tak jednoduché. Za ta léta nebyl nikdy ve „stand-by mode“. Zelené „on“ světýlko nikdo do červeného nepřepnul. Takže být sama s tolika myšlenkami v hlavě a absolutní volností je zpočátku menší terapie šokem.

Ano, připadám si, jako bych skočila do ledové vody a lapám po dechu. A není to tím, že neumím plavat. Jako bych nevěděla, kterým směrem je nejblíže k pevné půdě pod nohama. Být tolik let mimo praxi, je jasné, že i ta nejbanálnější lidská rutina, používání mozku, překvapí tak, že nevím co s ním dělat.

Probrala mě nečekaná rána. Nedaleko ode mě spadl do trávy kokos. Rozhlédnu se a chvíli mi trvá si uvědomit, kde vlastně jsem. Znovu se zasním při pohledu na unavené ohnivé slunce, které se chystá k večerní koupeli.

Sama. Opravdu sama. Ještě tomu nemohu uvěřit. Pořád mám pocit, že mi něco chybí. Pořád čekám, že odněkud vyběhnou a zavolají to svoje „mamííííí ...“ a skočí mi na záda a pověsí se okolo krku.

Ticho. Nic než bouřlivý oceán, šumění palmových větví a moje maličkost.

Na tohle bych si mohla celkem rychle zvyknout. Překvapivě nakažlivé.

Den druhý:

Po rušeném dni sedím na pobřeží zahalena do nekonečného oceánu. Zvuky vln, jak se s ohlušující silou tříští o útesy, mě ukolébávají do stavu pomyslné beztíže. Cítím, jak mi na obličej dopadají drobné kapky slaného oparu. Zhluboka se nadechuji a labužnicky přitom zavírám oči a soustředím se na plnohodnotnou meditaci. Nevím, jak dlouho takhle sedím, ale nikam nespěchám.

Po dlouhé době nikam nespěchám. Pro tentokrát můžu hýřit leností až se mi zhnusí. Nikoho nemusím odnikud vyzvednout. Žádné domácí úkoly ani opakované prosby, aby rozkvetl suchý pařez. Žádné opakované volání do dutého dubu s tím, či oným. Ani čarování nad kouzelným hrnečkem. Tentokrát nemusím ani zmizet za žehlící prkno, které ze mě vysává i to málo ženskosti, co ze mě zbylo. 

Tentokrát je veškerý čas na celých 10 dní jenom a jenom můj a já si s ním můžu dělat, co chci.

Den čtvrtý:

Připadá mi, že čas tak nějak nakynul, jako mamčiny povidlové buchty. Ne, že by se zastavil. Naopak, zdá se mi, že se do stejné hodiny vleze trojnásobek. Tolik času jsem sama pro sebe neměla už tolik let, že ani nevím, co s ním.

Ale marná snaha, ať přemýšlím nad čímkoliv, moje myšlenky se víc a víc vždy stočí k dětem. Co asi dělají? Je jim po mně taky takové smutno, tak jako mně po nich? Nepláčou, když jim nezpívám večer před spaním? Co když si vypíchly oči pastelkama? Pamatují si na mě ještě? Našly už tatínkův knoflík, který umí zmáčknout jen v ten jeden moment, aby jinak stoicky klidný táta, vybuchl do povětří stejně nečekaně, jako kravín plný pšoukajících krav?

Ne, nesmím na ně myslet. Musím na ně zapomenout, přijít na jiné myšlenky, zažít dobrodružství mimo školku a sporák v kuchyni. 

Den pátý:

Přistihla jsem se, že při každé volné chvilce brouzdám fotkama a videi dětí na mobilu. V duchu vzdávám díky jednadvacátému století za SMS, které ale asi na druhém konci stejně nikdo nečte. Skype dělá celou situaci ještě nesnesitelnější. Rozhodla jsem se už víckrát nepřihlásit.

Všimla jsem si také, že jsem ta bláznivá ženská (ano ta, však vy víte která), která, když okolo sebe uslyší malé hlásky a ťapkání malých nožiček, má nekontrolovatelné nutkání se s nimi bavit, pohladit si je, dělat jim šaška a vymýšlet srandu.

Chci domů. Chci za nimi. Chci je obejmout a už je nikdy nepustit. Chci být zase celá a moci dýchat. Chci přestat cítit tu bolest na hrudi, protože je ze mě do slova a do písmene pouhá, do písku se tříštící, troska.

Takhle existovat nemůžu.

Proč já vlastně chtěla na dovolenou sama? Bez dětí? Od čeho jsem si chtěla odpočnout? Jak jsem mohla být takhle sobecká a bezohledná? Jsem sama sebou znechucena.

Prý dárek ke Dni matek? Snad trest, ne?

Den sedmý:

Jako každý večer, i dnes aktivně zdravím slunce, jen trošinku dál od palmy. Zdá se totiž, že kokosy padají bez varování. Tma zalila vše, kam jen oko dohlédne. Tady v tropech přijde noc jako nečekaný, nikým nezvaný třináctý host. Mořskou symfonii teď doprovází duet cikád a cvrčků. Do toho místy veselí gekonci, kterých je okolo mě jenom podle zvuku aspoň šest, zazpívají své altové sólo. Spolu jim je dobře. Radují se z další krásné společné noci před sebou.

I já se raduji a jsem neskonale vděčná, že mi mé druhé já umožnilo se vzádlit a uvědomit si, co je důležité a kde je moje místo. Vím, že kdybych neodjela si odpočnout a pročistit si hlavu, pomalu, ale jistě bych se ztrácela do nenávratna. Být sama je hezké, ale velmi rychle to omrzí. Zato ve dvou, ve dvou se to mnohem lépe táhne. A když je k tomu nějaký potěr, to je teprve paráda.

Už za pár dní budu doma. A už mě nikdo nikdy nedonutí je takhle opustit. Co jsem si, propánajána, chtěla dokázat?

Den devátý:

Nechci jet na další výlet. Už nechci objevovat sama. K čemu, když se nemám o to s kým podělit? Chci jet domů.

Kdy už mi to vězení tady skončí? Ještě 27 hodin, 35 minut a 24 sekund ... 23 sekund ... 22 

Den jedenáctý:

Konečně doma. Konečně je mám všechny zase u sebe.

Jak jsem je jen mohla opustit? Už nikam nechci. Nikdy. Tady je moje místo. Ale jak jsem ráda, že jsem se mohla vzdálit a pohlédnout na svůj život z ptačí perspektivy (doslova).

Znovu jsem našla sama sebe. Své já. Svůj raison d´etre.

A hlavně svou sebeúctu, která mi úspěšně dlouho prokluzuje mezi prsty. 

Není to moc, ale mně to, pro začátek, stačí. 

Jen doufám, že příští rok už ke svátku nic takového mou drahou druhou polovičku nenapadne.

Ovšem moc ti za to, lásko, děkuji.

 ***

 Zároveň bych tímto chtěla popřát všem maminkám a babičkám, a to hlavně té mojí,

láskou a štěstím naplněný krásný, nedělně sváteční den. 

***