Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

S kolem kolem Uluru. Lepší než ho vylézt

10. 02. 2015 10:24:15
Ráno se nám ze stanu lezlo poněkud obtížněji. Zamrzl nám zip na stanu a bylo potřeba ho několika trhavými pohyby rozmrazit. Vystrčila jsem hlavu ven skrz škvír v chlopni a za krk pod mikinu mi spadlo pár malých kousíčků ledu. Není čas na výbavu, jak by řekl Velký Hálí, východ slunce na nikoho nečeká.

013.jpg

Byl to náš třetí den v rudém středu Austrálie a jeho začátek byl stejný, jako u těch prvních dvou.

Nezapomenutelný východ slunce a rychlá snídaně v autě. Dnes jsme ale pro změnu zavítali zpět ke Kulturnímu Centru schouleném v úpatí Uluru, kde na nás čekala zamluvená kola.

Mezitím se slunce pomalu ale jistě šplhalo na jasně blankytnou oblohu, kterou od začátku až ke konci nehyzdil ani jediný malý mráček. Záruka jistě dalšího krásného dne. Proto se přes den teplé rukavice i bundy mohou, i teď v zimě, s železnou jistotou vyměnit za triko.

A tak, vyzbrojeni zásobou pitné vody, svačinou a nezbytnou lékárničkou, vyrážíme na jednu z nejnovějších cyklistických stezek v Northern Territory.

Byl to teprve rok, co představitelé Správní rady tradičních vlastníků lidu Anangu, kteří získali v roce 1985 Uluru (do roku 1993 známé jako Ayers Rock) zpět do svého vlastnictví, povolili malou půjčovnu kol a zpřístupnili asi 15 km cyklisticlou stezku objímající tuto světoznámou impozantní skálu skrývající se daleko od civilizace.

Krátce po osmé hodině ranní nám sympatický Kimo, původem z Finska, ve své nově zřízené pojízdné půjčovně dává poslední instrukce: „Nejdříve sledujte 2,5km stezku Liru. Až přejedete silnici, u parkoviště Mala se dáte ostře do prava na stezku Lungkata pokračující dál až k Base trase, po které se vrátíte zpět k Mala. Pojedete proti směru hodinových ručiček tak, aby vás chodci, kteří musí jít zase z opačného směru, viděli a vy zase viděli je. Limituje to tak nepravděpodobnou srážku.“ Prstem nám přitom ukazuje celý obchvat na malé mapce, kterou jsme od něj dostali a upozorňuje na dva body, kde lze dočerpat čerstvou vodu i zavolat zdravotní pomoc, kdyby bylo třeba.

Kimo pak ještě na všech kolech bleskově zkontroluje brzdy i široké pneumatiky, které jsou naplněny tekutým tmelem chránící před píchnutím i prasknutím při extrémním horku, rozdá nám helmy a my vyrážíme. „Za tři hodiny se uvidíme,“ bryskně se loučí a pokračuje dál v opravě jednoho z kol, kterou musel kvůli nám přerušit.

Stezka je hned od začátku pohodlně široká a naprosto rovná (stupeň 1), takže v pohodě zvládají i naše děti. Jen terén se občas mění z tvrdé natěsněné rudooranžové zeminy na krátké úseky hlubokého písku, kde dostáváme smyk a stěží protláčíme kola. O to větší důvod zpomalit a prožívat okolní krajinu, kterou máme prakticky sami pro sebe. Dlouho není slyšet nic jiného než rytmické křupání červeného písku pod otáčením našich pneumatik.

Konečně mám čas si uvědomit, jak čarovně Uluru na své návštěvníky působí. Vlastně nikdo ze skoro půl milionů návštěvníků, kteří sem ročně z celého světa zavítají, by tady, uprostřed pouště, nebyl, nebýt právě Uluru.

Připadá mi, jakoby Uluru byla jedna ohromná žárovka, která nás svým světlem k sobě přitahuje jako noční hmyz. A my, stejně slepě a oddaně, jdeme znovu a znovu ve vyšlapaných cestičkách tam, kudy šly tisíce před námi a přesně tam, kam půjdou další tisíce zase po nás. Toto mega hemžení začíná každé ráno ještě za tmy, kdy se kolony aut a autobusů hromadí u vstupní brány do Národního parku Uluru-Kata Tjuta. Po zaplacení povinného vstupného míří na zbudované vyhlídky, kde netrpělivě vyhlíží první záblesk nového dne. Jakoby se všichni potřebovali ujistit, zda svět i tento den bude pokračovat, zda se i dnes Země bude točit, zda náš život jde dál.

S prvními paprsky nového dne a snad pro ujištění, že život opravdu jde dál, stovky fotoaparátů cvakají jeden přes druhého, jako by tu zítra Uluru už nemuselo být. A tak to pokračuje den za dnem, od svítání po západ. Jen na noc, se pomyslná žárovka vypíná, což zažene nás můry do svých skrýší.

_MG_7812.jpg

Lézt či nelézt? Toť otázka.

́Pukulpa pitjama Ananguku ngurakutu ́, vítejte v zemi Anangu, je napsáno při vstupu do Kulturního centra. Právě tam jsme před dvěma dny poprvé zavítali, abychom se nechali zasvětit do Tjukuritja - komplexní kultury australských domorodých předků a jejich duchů národů Yankunyatjatjara a Pitjantjatjara, společně zde v Uluru vystupující jako lidé Anangu.

Dnes, po dvoudenním soužití se zdejší krajinou, začínám z ní opravdu mít duchovní a mystický pocit. Všimla jsem si toho minulý večer, kdy jsem sledovala usínající poušť z vrcholku duny a pokleslé větve stovek pouštních dubů mi připadaly jako levitující průhledná těla spících duchů, která se začala hýbat ve směru ke mně. Byla jsem si jistá, že v koutku oka se mi mihly, mezi polosuchými větvemi keřů a chumáčky trávy, neurčité stíny. Jsem přesvědčená, že se tam pohybovaly nějaké postavy.

V Uluru je totiž možné všechno. Hned v půjčovně aut po našem příletu nás pán varoval, že toho rána byly na planinách nezvyklé přízemní mlhy, které pro místní znamenají jen jedno – přesun duchů a duchovních ztělesnění jejich předků na nová místa.

Proto je i pod naprosto blankytnou oblouhou těžké nevnímat zdejší krajinu tak, jako si lidé Anangu přejí. Jako důležitý náboženský symbol z Doby snů - Dreaming. Tjukuritja mi ukázala, že každý strom, skála, jeskyně, studánka nebo puklina v bezprostředním okolí Uluru vypráví příběh cesty časem i krajinou, iwara, které jsou zachycený v tradičních Dreaming písních, tancech, složitých ceremoniích nebo příbězích, dědících se z generace na generaci.

Domorodí Australané, aboridžinci, znají Uluru totiž nejméně 10 000 let, přestože v povědomí nás Evropanů Uluru není ani 150 let. Do map jej zanesl až průzkumník Ernest Giles, který ho jako první Evropan v říjnu 1872 v dáli uviděl, ale bohužel se k němu kvůli Amadeově jezeru nikdy nedostal. Až o rok později William Gosse horu konečně oficiálně navštívil i jako první běloch ji pokořil.

Tento zvyk se ostatně mezi návštěvníky bohužel praktikuje dodnes a to přes četné prosby aboridžinců, kteří sami nemají (až na vybrané jedince) na Uluru přístup. Pro lidé Anangu není Uluru jen pouhá skála nebo turistická destinace, kterou si mnozí z nás chtějí odškrtnout z pomyslného seznamu. Pro Anangu je Uluru živým místem odpočinku dávných předků a stvořitelů světa. Uluru je místo, kde pro ně začal svět i zrodil se první život. Uluru je svatostánek, který nezasvěcení hyzdí svým výstupem stejně, jako by nevěřící vandalové popsali grafitti katedrálu Sv. Víta, utábořili se na hrobě sv. Václava nebo třeba plakáty polepili Michelangelovu Sixtýnskou kapli. Pochopení aboridžinské kultury je pro mnohé těžké stejně jako ztotožení se s jejich hodnotami. Možná proto mají někteří problém respektovat pravidla Anangu na jejich vlastním území.

Radši přidávám do pedálu a přehodím převodovku. Hrstku turistů, kteří se i přes výslovnou prosbu domorodých Anangu, snaží zdolat 348m tohoto 65 milionů let starého inselbergu (ne, opravdu to není monolit, jak se pořád ještě traduje), nechávám co nejrychleji za zády.

1.jpg

Během jízdy míjíme několik úseků, které podle označení jsou vysoce posvátné a pouze vybraní Anangu jedinci, zasvěceni do tajemství Tjukurpa mají přístup na tuto posvátnou půdu. I focení je zde zakázáno.

Na chvíli se zde zastavujeme a sledujeme zvětralou tvář spícího dědečka Uluru. Z dálky vypadá jako hladký oblý kámen, ale odtud je konečně možné vnímat jeho drsná úbočí s ostrými puklinami, štěrbinami, rýhami a jeskynními otvory, které se vertikálně zasekávají do tvrdé skály jako krvácející řezné rány do těla bojovníka po nesčetných seknutích mačety. Ty z dálky vypadají jako pouhé stíny nebo vrásky unaveného starce, ale zde je vidět, jak nicotné tečky a vrásky na skále jsou vlastně ohromné jeskyně a otvory, které tu pro nás zanechala milénia velké vody. Většina z těchto geografických rysů má ovšem pro Anangu hluboké kulturní a duchovní hodnoty zvěčněné v legendách Doby Snů. Aboridžinové totiž věří, že takové každodenní činnosti jako zrození i smrt, lov, boje či zpívání, manželství nebo přírodní pohroma, jsou zvěčněny v kameni i krajině jako například balvany, srázy, rokliny nebo jezera.

Pro ně je Uluru něco jako zkamenělá encyklopedie. Najdete tu odpověď na otázku, jak vznikl svět, jaké jsou rodinné povinnosti, velké skutky, i co vás čeká za podvod, či projevenou důvěru nebo pomoc. Jedním z nejznámějším příběhem je pradávná velká bitva mezi Kunia (obrovský had) a Lungkarta (ještěr), která pokračuje do dnešních dnů. Uluru ale také mnohým vysvětlí tak komplikované přírodní úkazy, jako roční období nebo východ a západ slunce.

Také krajina v bezprostřední blízkosti skály je něco, co mě upřímně překvapilo. Poušť doslova kvetla barvami.

O Uluru jsem očekávala, že bude červené, velké a tajemné. Jak jinak. A tohle tušení mě nezklamalo. Ale co se přírody týče, čekala jsem vyprahlou pustou krajinu s pouštním porostem. A přestože žádná zvířata kromě divokých velbloudů, krav a dvou orlů jsme neviděli, zdejší poušť není pustá, mrtvá a vysušená tak, jak si představujeme třeba díky tropické Sahaře.

Zaujaly mě nekonečné písečné planiny a duny, které už při pohledu z letadla vypadaly zeleně. Myslela jsem si, že vnímám nějakou optickou iluzi rudého vnitrozemí - outbacku. Ale i při několikahodinové terénní jízdě zdejší krajinou je jasné, že tato poušť je proti rudému písku kontrastně barevná a už vůbec ne rovná.

velbloud.jpg

Někdy i několikametrové písečné duny totiž překypují životem. V písku jsou viditelné stopy mnoha živočichů, kteří vylézají hlavně v noci. Pláním samozřejmě dominuje tjanpi, neboli spinifex, nenápadná kupulovitá travina, která svými nesčetnými miniaturiními jehličkami jako ze skla může neznalci způsobit vážné zranění. Nedovedu si představit, jak se tudy, mimo ohněm vypálené cestičky, po staletí pohybovali bosí aboridžinci.

Kam se člověk podíval, poušť zářila díky zlatě rozkvetlým keřům plané grevílie Kaliny-kalinypa (Grevillea eriostachya) a několika druhům drobných akácií, ale i sladce voněla díky všudypřítomným keříkům Pukara (Thryptomene maisonneuve). Jinde nás obveselovaly pouštní sedmikrásky, modré zvonky, fuchsie i myrty nebo exotické květiny kvetoucí ́vzhůru nohama ́. Takhle vypadá poušť?

Další osobní překvapení bylo zjištění, jak málo aboridžinců jsme zde viděli. Očekávala jsem, že podobně jako třeba Maori na Novém Zélandu i zde budou aboridžinci obsluhovat na informacích a v hotelech, provádět a se zájmem šířit svou kulturu, prodávat v obchůdcích nebo v galeriích svá díla. Ale až na jednu jedinou přednášku o místní floře a domorodou malující umělkyni na náměstí v Yulara, jsme aboridžince zapojené do turistického ruchu neviděli. Vyjímkou byla taneční skupina tří mladíků, kteří každý den vystupují na tom samém náměstíčku se svým zvířecím tancem a bumberangy.

Jediné aboridžince jsme potkávali téměř s železnou pravidelností kolem páté hodiny odpolední (tedy krátce před zavíračkou), kdy k jedinému supermarketu v Yulara přijelo několik ute (terénní nákladní automobil) po okraj naskládaný místními. Kam se ale po nákupu zase všichni vytratili, to mi nikdo neřekl.

Napsáno a publikováno v časopisu Koktejl v jednom z podzimních čísel r. 2014.

_MG_7790-2.jpg

::: pokračování příště

::: nějaké další fotky můžete najít v samostatném fotoblogu.

Autor: Alexandra Synac | úterý 10.2.2015 10:24 | karma článku: 22.79 | přečteno: 1792x

Další články blogera

Alexandra Synac

5 chyb, které dělá dnešní Honza, když si sbalí svých pět švestek

Co si budem vykládat, když dnes jde Honza do světa na zkušenou, překonává úplně jiné výzvy, než třeba já před víc jak dvaceti lety, či opravdoví pováleční či pookupační emigranti.

18.9.2015 v 10:16 | Karma článku: 27.19 | Přečteno: 5817 | Diskuse

Alexandra Synac

Fotomatiňácký západy na východě (fotomatiné)

Zadajte alespoň 84 znaků, teď už jen 63, 59, 55, 21, 47, 43, 39, 35, 31, 29, 23, 19, 15, 11, 7, 4, 1.

13.8.2015 v 8:13 | Karma článku: 20.75 | Přečteno: 1149 | Diskuse

Alexandra Synac

Na ten hic, to chce klid a koalí kožich

Venku hic jak u klokanů, a my, ovívaní chladivým vánkem z klimatizace a ventilátorů, jen remcáme a kušníme. To taková koala v tom hicu obalená několikacentimetrovým kožichem jen stoicky spí.

8.8.2015 v 16:03 | Karma článku: 23.09 | Přečteno: 1698 | Diskuse

Alexandra Synac

Plážování po australsku ...

Austrálie může být trpaslíkem mezi kontinenty naší planety, ale po několika letech života tady můžu bezpečně prohlásit, že je gigantem mezi plážovými velmocemi. Navštívit Austrálii a nezavítat alespoň na jednu ze zdejších pláží ..

5.7.2015 v 8:07 | Karma článku: 29.46 | Přečteno: 2810 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Lubomír Stejskal

Co se to stalo na stránkách pražského letiště?

Chtěl jsem si dnes ráno ozřejmit, kdy se vrací naši mladí z Egypta a bezstarostně jsem otevřel web ruzyňského letiště. Tak jako bezpočtukrát předtím.

28.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 1195 | Diskuse

Ladislav Větvička

Byl to komuňista. Ale umirněny. Tradyce v Koločavě byla obnovena.

Koločava, to je hrozna ďura v krasnem udoli Podkarpatske Rusi. Žije se tam blbě, bo všude daleko, dostat se tam da blbě, bo cesty pamatuju Masaryka a je tam nuda, bo zhyčkany turista tam nema co robit a raději vali do Chorvacka.

27.6.2017 v 11:11 | Karma článku: 44.79 | Přečteno: 4843 | Diskuse

Jan Tomášek

Oběd po indicku

Někde v indickém státe Radžastán – na úpatí nevysokých hor leží malá vesnice kam byli na oběd pozváni dva Češi. Jedním z nich jsem byl i já – psal se rok 1996.

27.6.2017 v 9:02 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 370 | Diskuse

Miroslav Hruška

Jak jsem vypnul aneb reportáž z druhé víkendovky v Jeseníkách

Jedna víkendovka mi nestačila. Respektive nebude stačit. S tímto pocitem jsem se přihlásil na obě jarní víkendovky Zeměchval. Takže sotva jsem se vzpamatoval z jedné víkendovky, vyrážím v pátek 5. května do Jeseníku znovu.

27.6.2017 v 7:30 | Karma článku: 7.47 | Přečteno: 209 | Diskuse

Jan Tomášek

Halič a severní Slovensko 1997

Tenkrát bylo Polsko taková země neprobádaná – už nevím přesně kdo s nápadem na cestu sem přišel – ale každopádně jsme jeli čtyři. Jedna dívka a tři pánové.

26.6.2017 v 23:21 | Karma článku: 9.87 | Přečteno: 400 | Diskuse
VIP
Počet článků 147 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2413

srdcem z jižní Moravy; duší v Kanadě; doma ve West Yorkshire; momentálně u protinožců; snící o chaloupce ve Švýcarských Alpách; naivně zamilovaná do krásné Polynésie. Zkrátka na cestě.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.