Proč je Uluru červené?

Taky vás někdy zajímalo proč je Uluru vlastně červené? A proč se v tolika průvodcích a novinách pořád dokola a dokola píše ten samý blábol, že Uluru je největší monolit na světě, který .... blá blá blá ...? Pořád mě šokuje mě, jak jednoduché je ještě v dnešním světě zmást nějakou hloupostí masy lidí po celém světě. Očividně stačí něco otisknout pod věrohodnou značkou a všechny průvodce, cestovky a webové stránky to budou donekonečna kopírovat. 

Já mám to štěstí, že mám za manžela geotechnika (a tudíž se jím pomalu, ale jistě stávám taky) a ne hned tak ledajakého. Nadšeného geotechnika! Co nadšeného, prostě je blázen do šutrů a kdejaké díry. A jako takový ví všechno. No dobře, tak skoro všechno. Kde jsou jeho klíče od auta třeba zrovna neví, ale proč je Uluru červené a že to není žádnej monolit, to ví stoprocentně. 

Tuhle jsme při naší cykoltúře okolo dědouška Uluru zastavili u Mutitjulu sklaního jezírka, kde jsme potkali jeden zájezdní autobus a odposlouchávali jejich odbornému výkladu. Nakoukli jsme taky do několika povrchních jeskyní se starověkými rytinami a malbami, které jsou ale i v dnešní době dále přetvářeny lidem Anangu. 

A v těchto jeskyních je ale také možné vidět tmavě šedou barvu skály, kterou Uluru doopravdy zevnitř je, kdybychom jej rozkrojili vejpůl, jako bochník chleba.

Opravdu mě překvapilo, když mi manžel sdělil, že nebýt zoxidovaného železa v pískovci, Uluru by vlastně byl našedle prachobyčejná hora, jako každá jiná. (A co všechen ten červený písek okolo, říkám si pod vousy), a mezitím neodolávám a na Uluru si alespoň krátce sáhnu.

Pod svými prsty cítím hrubou strukturu pískovce (arkózy) a vnímám jak zde ve stínu je skála studená na dotek. Venku na slunci se pak snažím rozeznat malá zrnka živce i křemene a jiných reflektivních drobných minerálů (jo, ty už za ty roky výkladů poznám), které umožňují rozzářit Uluru mnoha barvami.

V duchu se přitom snažím vypadat nesmírně zaujatě a odborně, protože se mi má drahá polovička sáhodlouze snaží vysvětlit dobu před 900 až 400 milióny let.

Né, že bych tomu rozuměla, ale pochopila jsem to tak, že i když se geologové stále nemohou shodnout na původu Uluru, je téměř jisté, že v té době zde vše bylo pod vodou. (Pod vodou? Tady? V poušti?) 

Jisté také je, že Uluru rozhodně není největší monolit na světě, jak se dlouhá léta traduje i v těch nejlepších průvodcích.

Celosvětově zažitá představa je ta, že Uluru bylo vytvořeno z vějířových naplavenin během mnoha milionů let. Nová kontroverzní teorie ovšem tvrdí, že pohledem na Uluru se díváme na pozůstatek náhlé přílivové katastrofy nadpřirozených rozměrů, která trvala několik týdnů či měsíců. Uluru je totiž tvořeno pískovcem pocházejícím ze zvětralé hory na pokraji podmořské údolní Amadeově pánve nedaleko odsud. Co do dneška ovšem vrtá geologům hlavou je, proč je Uluru tak hladké a oblé a bez viditelných puklin mezi sedimentárními vrstvami (taky koukám, kolik jsem si toho zapamatovala z jeho výkladu).

To vše by mohla vysvětlit právě masivní ´tsunami´ tak silná, že rozdrtila kameny a skály na prach a uložila Uluru vytvořené arkózou (směs živce a křemene), v jednu ohromnou dvou a půl kilometrovou vrstvu na území několik desítek kilometrů čtverečních.

Předstírala jsem, že to všechno chápu a uznale jsem pokyvovala hlavou. Nechala jsem pak rozběhnout své oči po okolní rovině a snažila se představit si toto ničivé tsunami v akci. Uznala jsem ale, že pasivní klid a zdánlivá pohoda dnešní vyschlé pouště jsou až příliš hlušícím kontrastem.

Nasedám radši na kolo a uspokojuju se s tím, že člověk nemusí všechno vědět.

Zde prý totiž kontroverzní teorie končí a vědci se dál shodují, že během následujících 300 milionů let byly tyto usazeniny zpevněny a několikrát přikryty mořem. Následující zvrásnění a tektonické procesy při nárazu se sousedními kontinenty pomalu  vyzvedávaly Uluru do současných téměř 90°.  Okolní horniny pak byly ohlodané neúprosnou erozí a pouze Kata Tjuta a Uluru, obě stojící na druhé straně nedávného údolí, zůstaly jako hrdě tyčící se svědkové tohto prehistorického konce světa.

A červený písek australského rudého středu je pozůstatek právě onoho velkého pohoří, rozneseno po milióny let větrem na stovky kilometrů a zbarvující střed Austrálie do nazeměnitelna. Jinými slovy, to, co vidíme dnes, je pouhá špička obrovského ledovce. Takže žádný monolit, ale inselberg, pokud to chcete vědět přesně.

Manželova výkladu jsem v tu chvíli už měla dost, ale on pokračoval.

Od té doby se geologicky prý až zas tak moc nestalo. Je ale možné, že za pár miliónů let, z Uluru a Kata Tjuta nezbyde nic víc než obří kameny podobné třeba Čertovým kuličkám (Devils Marbles) pár set kilometrů severně opodál.

V roklině Kantju, kde se později zastavujeme, je možné si, při sledování slabého potůčku, tekoucího někde z vrchu hory, možné představit, jak tichá voda skály mele. Dnes za sebou voda nechává zatím jen zvlněné prohlubně se zoxidovanou černou cestičku.

Ale za pár tisíc let?

Nějakým zázrakem jsem přežila i manželův nekonečný výklad i velmi příjemnou cyklojízdu v úpatí Uluru.

Popravdě nevím, kam tak rychle uplynuly téměř tři hodiny, na které jsme měli kola vypůjčené, ale je čas k návratu.

U Mala jsme se ještě na chvíli zastavili a v tichosti několik minut hleděli na nehybný kolos, který jsme právě objeli.

Sedli jsme si do písku a já mezi svými prsty nechala protékat rubínově zbarvená zrnka hrubého písku a pozorovala jsem jasně rumělkovou barvu, kterou se stoupajícím sluncem, skála získávala.

Ten večer jsem kousek od kempu naposledy sledovala západ nad dědečkem Uluru.

Den na to jsme vyrazili směrem k Západní Austrálii, pak ostře zpět na Mt. Connor a do Kings Canyonu.

V tichosti jsem stála na písečné duně a sledovala, jak Uluru mění své masky jako marnivá princezna před zrcadlem rozhodující se pro šaty nejdříve ohnivě rudé, pak tajemně rubínové, svůdně burgundské až se nakonec rozhodl pro temně indigové, které mlčky splynuly s ponurou pouští až do té doby, než strážný měsíc a miliardy hvězd zase vystřídaly první paprsky nového dne.

Nějak se mi odtud nechtělo. Nevím proč. 

Ale když si člověk sedl, zastavil se a zpomalil, cítila jsem se k Uluru přitahována neviditelnou silou. Připadala jsem si jako ta noční múra, která znovu a znovu naráží do rozsvícené žárovky a nedokáže světlu odolat a znovu a znovu zkouší se dostat k němu blíž, přestože to už tolik hodin nikdam nevedlo.

Kdo ví, třeba mě ta samá neviditelná síla sem opět znovu přitáhne.

Kéž by to bylo velmi brzo.

::: spousta fotografií, které jsou všechny stejné a přece snad trošku jiné, jsou v samostatném blogu zde.

::: první část našeho cyklo-dobrodružství kolem dědečka Uluru

::: a to, že upravená verze celého textu vyšla v některém z podzimních čísel časopisu Koktejl v r. 2014 asi stejně už víte. Každopádně redakci Koktejlu děkuji.

Tak zase někdy naviděnou u dalších nedobrodružství s klokany.

G´day, jak by řekli v Hollywoodu.