Jednoduché, zasloužilá matka rádoby-foto-reportérka. Co vám budu vyprávět, jako foto-reportérka stojím za nic (a k té první části mé typologie se odmítám vyjadřovat). Kde začít?
Endemická zvířata stihnu vyfotit až jsou na kilometrovém úprku; ohrožená divočina od nás bězpečně prchá již při našem 4-stupňovém seizmickém přetřesu; na zdokumentování křehké flory není při několikahodinové tůře čas kvůli náčelnickým rozkazům indiánské tlupě; a divoká zvířena vůbec může být při mém náletu s fotoaparátem v naprostém klidu, protože než najdu batoh se svým verkcajkem v tom nepřehledném chaosu kempovacího nádobíčka systematicky vloženého do bezedného kufru našeho auta, je všechno fuč.
Murphyho zákon totiž zajišťuje, že můj foťák nikdy není po ruce tehdy kdy má .
Když já mám totiž foťák v připraveném módu po ruce/ na krku/ na klíně a zrovna okolo třeba hopsá stádo klokanů nebo prolítá hejno orlů, tak zaručeně nastane minimálně jedna z těchto variant:
- je čas servírovat oběd, svačinu, pití nebo kapesník,
- je třeba vyměnit CD/ DVD případně oddělit od sebe boxující se potomstvo
- je třeba stoicky se dohodnout s GPS na změně trasy,
- je třeba si hrát na slepou bábu, hledat další šipku na trase či odstranit pijavici na noze
- některé z potomstva musí na velkou (díky, že mám jenom dvě)
- jak na potvoru nikde nic není a není tudíž, co fotit
- právě zapadlo slunce a je po všem
- došla baterka ve foťáku nebo jsem zjistila, že tam není SD karta
Každopádně, připravený foťák zaručeně nevyužiju dokud jej neodložím, a to nejlépe co nejdál od dosahu, tedy do kufru, kde se zahází další batožinou. Mám nesčetněkrát vyzkoušeno, že když je foťák připraven v ruce, o nějakou „action“ jinou než na zadních sedadlech auta nezavadím, jak je rok dlouhý.
O zachycení regionálních anomálií krajů a jejich domorodých dvounohých individuí, kultur a folku už vůbec nemůže být řeč, protože se většinou okamžitě snažím navázat první kontakt za účelem zjištění životně kritických informací (to víte, najít záchod anebo správnou trasu na mapě, není jen tak).
Zkrátka, kdybych mohla fotit očima, byla bych nejlepší a nejslavnjější matka fotoreportérka na světě. (Uznáte, že se musím pochválit sama, protože to za mě nikdo jiný neudělá.) Místo toho se musím spokojit s photoshopem neupravenými mentálními fotografiemi, které nikdy neuvidí světlo světa. No, co už nadělám.
Při naší nedávné expedici do outbacku jsem zjistila, že potřebuju na fotografický kurz nebo co.
Toužím s partou foto-nadšenců stopovat orangutány, slony, tygry a nebezpečné hady, drobné kolibříky i nádherné tukany, lední medvědy a císařské tučňáky, přičemž mi instruktor vysvětluje tajemství clony a expozice. Hned poté se vydám, vyzbrojena tím nejlepším makrem a vysněnou D5 Mark III, do amazonské džungle objevovat záhadnou endemickou květenu, po čemž strávím několik ničím a nikým nerušených měsíců trekem středoamerickými zeměmi a přilehlých ostrovů za účelem studia domorodých kmenů. No jo, jenže ... (můžu to říct?)
Jenže pochybuju, že při fotografické výpravě na Borneo nebo Galapágy, mi mačo heterosexuální jednostranně zaměřený chlap s dělem v ruce a tunovou fotografickou náloží na zádech svěří ty nejvychytanější triky, které můžu uplatnit třeba při focení hejna orlů pochutnávajících si na černém hejně sarančat, zatímco jedno dítě trvá na tom, že umírá hlady, druhé nemůže najít pastelku a chystá se z toho mentálně zhroutit a manžel přitom za volantem šílí, aby všichni byli zticha, že neslyší, jestli motor od jeho milovaného miláčka náhodou nezní trošku divně.
Pochybuju také, že by mi při amazonské foto-expedici vysvětlili, jak nejlépe fotit motýly a křehké exotické endemické ptactvo, přičemž je třeba uvařit co nejrychleji večeři, být technickou asistenci při stanové výstavbě, seškrábat z potomstva tunu bláta anebo poskytnout někomu první pomoc.
Pro začátek bych se ale spokojila s místem na fotoexpedici na Srí Lanku, kdy při několikahodinovém automobilovém stopování ohroženého tygra zároveň zvládnu lekce o nejvýhodnjější kompozici interiéru rodinného automobilu pro dosažení maximalní energeticko-dynamické symbiozy mezi:
- zadní částí auta okupované dorůstajícími pasažéry šikovně uvězněných v autosedačkách,
- Technickým Centrem řidiče a
- Hlavním Řídícím Centrem (v místě pasažéra).
Očekávám, že fotokurz bude doplněn detailním 3-D modelingem s použitím metody konečných prvků simulující průběh (hlavně kongitivního) napětí (mezi řidičem a hlavním řídícím centrem, zkráceně HŘiC) způsobující, že sám náčelník (rozuměj já) rozdává zcestné rozkazy (a to až příliš často); průběh deformací (mezi HŘiC a zadními sedadly), stav trudomyslných frekvencí a hlavně proudění jídla a tekutin z HŘiC, potom také simulace elektromagnetických sil při exponenciálním nahromažďování odpadového materiálu v okolí HŘiC.
Jako nevyléčitelný optimista se ale obávám, že následné řešení bude směřovat jen k jednomu možnému řešení. A to, že takový kurz zatím neexistuje a že si můžu, jak říká moje mamka: „jít hrknout“.
Přece jenom si musíme přiznat, že mužské a ženské nervové i technické vybavení (o těch ostatních nemluvě) a jejich aplikace v praxi se poněkud markantně od sebe liší. Smutné na tom je, že je úplně irelevantní pokud je daná matka foto-reportérka pyšná nositelka stříbrného cestopiseckého (pomyslneho) těžítka na Blogu iDnes. (To je opravdu všem v naší rodině uplně ukradeno).
Ale to nevadí, nezoufám.
Rozhodně nějakými nekalými technikami na zlatou pozici 'Cestopisce Roku' útočit nehodlám, ani prozatím - svůj máslem a cukrem upatlaný a řízky obložený foťák a drobky od sušenek zanesené objektivy - nebudu věšet na hřebík. Všechno je totiž relativní. Jako dobrá hospodyňka si umím poradit v každé situaci. Proto pošlu děti do boot camp, manžel jim tam půjde vařit a já si zaletím honit bronz na Bora Bora. K tomu totiž žádný foťák nepotřebuju.
Velké díky všem laskavým čtenářům za hlas v nedávném hlasování.
