Malý trek na Velké zdi

Xiao Yen, anebo Jimmy, jak nám sděloval v emailu, nás čekal v Pekingu na letišti přesně tak, jak jsme si přes email domluvili.

Vybaveni 72h vízem pro vstup do Číny a kompletně vyvedeni z míry tím, že první část našeho bláznivého plánu vyšla, jsme dobrosrdečně oddali naše životy do rukou Jimmyho, co znal pravděpodobně tak deset anglických vět. My na tom s čínštinou byli ještě hůř. Jimmy zatípl jeho cigaretu a smířil se s tím, že další si zapálit nemůže a vyzval nás k nasednutí do jeho auta řízeném zavalitým řidičem.

Jelikož jsme se co nejvíce chtěli vyhnout turistickým davům, odváží nás do odlehlejší části zdi. Badaling, Mutinyau a Jiankou jsou sice pěkně opravené a tudíž silně fotogenické, ale také nejblíž Pekingu a tím pádem pravidelně přetékají turisty. Asi dvě hodiny za Pekingem by se nám mělo naskytnou to nejlepší z obou světů - původní, neopravená část zdi nabízející skutečný pohled na to, jak vypadala Velká zeď před obnovou a k tomu fotogenické záběry na pusté hory nerušené davy lidí. 

Nebylo ještě ani šest ráno a Peking se teprve začínal probouzet do mrazivého prosincového dne se spoustou lidí, jedoucích tmou na kole a mopedech do práce zabalených do šikovných dekových přehozů, anebo postávajících s horkým čajem na chodnících. Těžko ale říct, jestli se jim kouřilo od pusy, z cigarety nebo z čajové termosky. 

Krátce po osmé auto sjelo z dálnice a chvíli jsme se prodírali po neupravené polní cestě, která zdánlivě nikam nevedla. (Tak, tady nás určitě zapicnou anebo rozprodají na nějaký exotický trh). Trochu jsme zpozorněli, ale Jimmy nás ujišťoval, že vše je v pořádku a že si za chvíli dáme snídani. Jak slíbil, tak se stalo. Řidič s autem ještě chvíli zápasil po hliněné cestě plné děr a výmolů, ale nakonec přece jen zastavil před opuštěným malým stavením zastíněném velkými nezalesněnými kopci. 

“Restaurace. Tady snídaně. Zeď hned potom,” gestikuloval Jimmy rukami mávajícími před pustou.Určitě nás zavřou do sklepa a budou vyžadovat výkupné nebo něco, pomyslela jsem si. Slib jídla ale po 12ti hodinovém letu se mi ale zamlouval a tak jsme poslušně následovali oba naše průvodce dovnitř.

Naštěstí žádný hororový scénář se nekonal. Čekala na nás opravdová snídaně hodná čínského císaře, i když do restaurace měl polorozpadlý přístřešek zdejšího farmáře hodně daleko. Přestože jsme nikdy nic tak dobrého nejedli, pohostinnost místních farmářů jsme nezneužívali příliš dlouho, jelikož jsme se nemohli dočkat dnešního 15km treku.

Hodili jsme na sebe několik vrstev teplého oblečení z našich batohů a vyrazili jsme do kousavé zimy. Rtuť se sice krčila někde u -17, ale na sluníčku bylo slastně. Navíc nás hřála přímo dětinská nedočkavost a nadšení. Sladkému vábení zdi jsme opravdu déle nedokázali odolat. 

Jimmy dal nějaké pro nás nesrozumitelné pokyny řidiči, kterého jsme opustili, i s našema kuframa, zabaleného v cigaretovém kouři. Sledovali jsme Jimmyho jisté kroky vedoucí nás dál od farmářského stavení po neviditelné cestičce polem někam skrz pichlavé křoví a vysokou zmrzlou trávu. Asi po 20ti minutách prudkého škrábání se nahoru po čtyřech jsme na ní konečně vstanuli.

Tak tohle bylo pro mě velký okamžik.  

Stojím na Velké čínské zdi!

Já opravdu stojím na čínské zdi - nevěřícně jsem si v duchu opakovala, i když se mi to chtělo vykřičet na všechny strany. Já stojím na jednom z novodobých sedmi divů světa, který budovaly čínské císařské dynastie přes 2000 let. Rozhlížela jsem se dokola. Po mé pravici začíná Mongolsko - země barbarů. Nalevo obrovská Čína. Za mnou pevnina, která po 200km u brány Staré Dračí Hlavy sklouzne do Žlutého zálivu a přede mnou tisíce vinoucích se kilometrů zdi až do místa, kde někde v nejzápadnější části poušti Gobi prý začíná.

Počasí nemohlo být perfektnější. Tu nejblankytnější modrou nekazil ani jeden mráček a dokonce i vyhlášený čínský smog byl toho dne zřejmě na příkaz čínských oficírů (a samozřejmě jen na naši počest) zavřený do pytlů. 

Černý kouř z žádné věže toho dne vojáci nevydávali a tak jsme se vydali na pochod. Tradičně totiž prý kouřové signály patřily mezi spolehlivou metodu, jak si posílat vzkazy až na 620 km za den, což bylo nesčetněkrát rychlejší než ten nejrychlejší voják na koni, informoval nás Jimmy hned na začátku. Dnes ale žádní vojáci na zdi nevartovali. Dnes jsme tu byli sami. A to doslova. Po celý den jsme až na dva výběrčí vstupného na celé zdi nepotkali vůbec nikoho. Přesně tak, jak jsme to chtěli.

Zeď se plazila před námi jako had. Lemovala ty nejostřejší hřbety hor v místech, která se vymykala tradičnímu chápání.

Chvílemi jsem si říkala, že jen blázen by chtěl tyhle hory dobývat. Jen blázen by byl totiž schopný se drápat po tak strmých stěnách, které místy ostře padaly i několik desítek metrů dolů. Chvílemi jsem si připadala jako horolezec, jen bez bezpečnostního lana a jistících karabin. Každý krok byl třeba opatrně zvážit. Místy byla zeď prakticky rozpadlá a ani ne půl metru široká. Některá místa byla navíc pokrytá černým ledem, na němž nám to nepříjemně klouzalo. Tady, kdybych ze skály spadla, skutálela bych se několik metrů ke dnu údolí pokrytém opět zase jen kamením. Dostat se odtud by bylo možné snad jen helikoptérou. 

Co mě ale upřímně uvádělo do němoty, byla naprosto nepochopitelná nadpozemská nadměrnost celé zdi. S každým krokem jsem byla míň a míň sto pochopit, jak někdo dokázal něco takhle obrovského postavit. Kdybych měla tento úsek popsat třemi slovy, neváhala bych použít adjektiva jako ohromující, nebezpečný a kompletně nepopsatelný. 

Trekujem dál a dál od věže k věži. Některé jsou prakticky v rozpadu, jiné jsou zčásti poloopravené. Musíme vážit každý krok, jak jsou některé úseky krkolomné. Z hlavní upravené dvouposchoďové věže vstřebáváme celý "Gubeikou-Jinshanling-Simatai" úsek a snad ještě mnohem dál.

Snažím se představit si nějakou velkou bitvu a jak vojáci v těchto místech vyhledávají bezpečí  před krvelačnými Mongoly. Najednou jde vidět, jak je zeď místy rozšiřována, jinde nastavovaná nebo opravovaná. Eroze a zub času je ovšem neúprosný. Navíc prý Čínská kulturní revoluce zničila historická místa po celé zemi, včetně Velké zdi. Jimmy nám vysvětluje, jak během této doby byli místní obyvatelé vyzýváni, aby si nabrali cihly pro stavbu svých domů.

Její dezolátní stav ale ve mně nevyvolával smutek a zděšení, ale respekt, údiv a pokoru. Té rýže kolik se muselo spotřebovat na maltu, jíž je slepená. Té zeminy, kamene a dřeva vynošeného na zádech miliónů dělníků po staletí. Těch cihel, kolik muselo být dopraveno do neskutečných výšek za těch nejdrsnějších podmínek.

Není divu, že se traduje, že je Velká čínská zeď největším hřbitovem na světě. Tohle nebyla lehká práce.Jimmy nám vypráví, jak tato část zdi byla údajně epicentrem stovek velkých bitev s okupujícími Mongoly, protože právě tudy byl vstup k Pekingu nejschůdnější. 

Právě když jsem si začala říkat, že to nikdy neskončí a že budeme muset "uprostřed ničeho" bivakovat v jedné z věží v -20 C (což jsem původně plánovala), Jimmy nás svede ze zdi k malé usedlosti. Toho dne jsem netoužila po ničem víc, než po pořádné teplé posteli. Po skvotstné večeři jsme ještě stihli krátkou procházku k nedaleké vyhlídce na zeď koupající se ve hvězdách. Bohužel tak, jak se mraky celý den držely nám nekazit pohádkové panorama, večer se nám všechny skupily přímo nad hlavu. A jak teplota venku klesla k -25, s kouřem od pusy jsem usínala s představou, že se ráno probudíme do zasněženého království, ve kterém budeme uzavření až někdy do jara. 

Ráno naštěstí nasněženo nebylo a tak jsme mohli v naší cestě hned po úžasné snídani pokračovat. Dnes nás čekalo jen 10km a pak bohužel odvoz na letiště za dalším dobrodružstvím. Fixní čas na nástup do letadla jakoby nám hořel v kalhotách. Nevím, jestli to bylo velkým mrazem, ale pochodovali jsme jako vojáci na bitvu. V jednom místě jsme museli ze zdi na krátký úsek sejít, abychom se vyhnuli omezené vojenské části do níž byl zákaz vstupu. Při šplhání zpátky na zeď mi nečekaně ujela na ledu noha a ošklivě si na rozdroleném kamení rozsekla koleno. To nebyla dobrá zpráva. Ale nezbývalo, než krev ignorovat, bolest potlačit, ránu zavázat šálou a razit si cestu dál, i když kulhavě. Připadala jsem si heroicky. Jako jeden z střážníků hájící čest své země. Ne každý se může pyšnit trvalou jizvou a čtyřmi stehy z čínské zdi.

Čím jsme se blížili ke konci, tím byl úsek zdi víc a víc opravený. Tady byly zeď i věže v dokonalém stavu. Věže dokonce zdobily střechy, vrata a červené okenice. Zeď tady byla široká a rovná jako silnice. Bylo hezké vidět jak zřejmě vypadala v době její největší pýchy. Ale mé srdce si získala polorozpadlá zeď u Gubeikou, kde místy byla jen na našlápnutí široká a nenávratně se rozpadala v hliněnou drť. 

Naše snaha byla odměněna, když jsme dosáhli hlavního vstupu Jinshaling - našeho dnešního cíle - krátce po poledni. Sluneční paprsky objímaly vrcholky hor mystickým světlem. Panoramatický pohled, který se nám do údolí nabízel, byl naprosto nepopsatelný.

Pokračovali jsme dál ještě chvíli po vyblýskané zdi směrem k Mutianyu, kde nás Jimmy svedl ze zdi cestou lesíkem někam za vesnici, v níž na nás čekal náš řidič. Světe div se, i s našimi kufry. Naše malé dobrodružství bylo u konce. Museli jsme se rozloučit a zbytky neprojítích kilometrů naprosto impresivní Velké čínské zdi, nechat objevit někým jiným.