Děcka jedny nevděčný!

“Dvacet stupňů? Já do takový zimy nejdu.” To prohlásil v sobotu můj syn, když jsem celý rodině naočkovala sobotní výlet do přírody.

Dobře, kecám. Neřekl tohle přesně. Když jinak nedáte, prohlásil to v angličtině. Česky už s námi bohužel dobrý dva roky nemluví.

Ozíci mají krásný výraz, když je něco štve, irituje, nebo vytáčí. “Argh, that get's my goolies, mate.” Což je něco jako že vám to zaručeně přiškrtí visací pánský přirození asi jako o dvě čísla menší spoďáry. A to i když žádný nemáte (to visací tentonoc, ne ty spoďáry).

Naše děti to nemají s náma lehký. Asi jako každý malí nevděčníci si totiž přejí, aby se narodili v jiný zemi a v jiný době a hlavně do nějaký úplně jiný rodiny, nějakým jiným a pokud možno normálním (rozuměj kůl) rodičům.

V Sydney máme osmý týden lockdown, takže všichni čučíme doma, jak zaražený prdy. A už nám z toho začíná pochopitelně harašit. K tomu všichni sedíme od pondělí do pátku před monitorama na zoomu a tak je přirozený, že matka chce pro všechny to nejlepší a vyžene rodinu načerpat nějaký ten vitamin D na čerstvý vzduch. Je to dobré na dezinfekci možné (corona) virové nákazy, dobré na kosti i pro dobrou náladu. A té je bohužel v naší rezidenci každý den míň a míň. 

“Pojď s námi.” Pobídla jsem bručící dceru, co od srdce s námi nenávidí kamkoliv na veřejnost chodit. “Aspoň ti sluníčko vyšisuje ty tvý beďary!” (Já jsem její goolies.) Retrospektivně uznávám, že motivační Ted Lasso ze mě už nebude. 

Prvního června tady v Austrálii začala něco jako kalendářní zima.   

Pro ty, co se vrátili si přečíst znovu první větu, tak ano, dvacet stupňů nebyl překlep. Červenec většinou bývá nejchladnějším měsícem v Sydney, kdy se průměrné denní teploty pohybují okolo 17 stupňů Celsia. Ještě že už je ten srpenec. Ovšem ona zima je tady stejně relevatní pojem. Mnohý Evropan si takové teploty s modrou oblohou, lákavým mořem a sluníčkem může vyložit úplně jinak. 

Pěkné počasí venku a (naprosto zbytečný) zákaz vycházení není dobrá kombinace. To vám přiškrtí goolies naprosto zaručeně. Všichni jsme nabušení někam vyrazit - kamkoliv, - jak přezrálý beďar před vymáčknutím. 

Ono tady vůbec tradiční evropské pojmy jaro, léto, podzim a zima jsou výrazně chybné pojmenování pro zdejší klima. Poprvé jsem si toho všimla už, když jsme žili v Melbourne. Tam, na horách v Gariwerd, jsem se dozvěděla, že místní Aboridžinci nemají čtyři ale šest odlišných období počasí, z nichž mým nejoblíbenějším je období Motýlové. 

Aboridžinci mají podle toho v jaké oblasti se nacházíte mnohem vybranější názvy pro roční období. Třeba klasické období Dešťů asi nikoho nepřekvapí. Pak je tu ale třeba období Vypasené Vačice.

My tady u Sydney máme tradičně, podobně jako v Gariwerd, ročních období šest. A právě jsme vstoupili do doby Burrugin - tedy Ježury. V tuto dobu ježuří samci tvoří za žádanou ježuří samičkou tzv. Ježurový vlak. Vlak proto, že to se takhle seřadí jeden, ale prý někdy až deset, ježuřích samců a chodí za ní tak dlouho, dokud jim nesvolí. Což, podle mého čistě neznalého názoru, musí být pěkně dlouho jen proto, že prostě chvíli trvá dodat si odvahy a pářit se s někým, kdo je obalený stovkama ostrých ostnů. A ti ostatní se přidávají ze zvědavosti čistě proto, že chtějí vědět, jestli vyvolený a jeho goolies skončí jako cedník na špagety. 

No nic. Děcka se oblíkly do té kolonizátory příhodně pojmenované zimy a vyrazili jsme ven na pobřežní vycházku (samozřejmě v okruhu povolených 10km na vycházení), kde jsem jim naordinovala povinné kochání spoustou krásných výhledů na to nekonečné azuro Paciku. Rozuměj pohledu, který je vzácný pro mě, holku z jižní Moravy, co znala oceán primárně jen z knížek pana Stingla a z televizního seriálu Sandokan; ne ale pro ty, co ho mají odmalička … každý pitomý den.  

“Kdy už půjdem domů?,” prohlásil otráveně synátor, když jsme tam v té strašné zimě stáli v tričku na skále a byl nucen se kochat.

Asi by mě to nemělo překvapovat. Tak jako já v dětství toužila po vzdálených ostrovech v Karibiku, exotických džunglích s úžasnou zvířenou v Amazonii anebo obětních pyramidách a indiánech v Mexiku, tak i moje děti jsou stejně vokální. 

Synka vylákat z jeho přirozeného životního prostředí, které si velmi opatrovnicky chrání, je asi stejnej zázrak jako Brexit. On-off, on-off, on a ne, už je to zase off a pořád dokola. Ani my s ním nikdy nevíme, kdy se ze svého doupěte vyklube. 

A dcera? Asi není moc věcí, co škrtí její goolies víc než písek (hned po mně, samozřejmě). Písek mezi prsty, písek v botách, písek ve sprše, písek v autě. Ne, že by ho musela uklízet, to zas ne, na to jsou jiný, ale tak jako já byla za mlada alergická na práci ve vinohradě, tak ona, zdá se, je alergická na prachobyčejný písek na pláži. A pláž? Přísahám, že už po samotném vyslovení toho pojmu ji naskočí vyrážka.

“Až si toho tady začneš vážit.” Odpověděla jsem synkovi. Větu jsem obalila do jedu, za který by se ani sklípkanec jedovatý nemusel stydět. “Je tu tak krásně, přece. V zimě je v Čechách pomalu mínus deset, musel bys být obalený do několika vrstev a prsty u rukou i nohou bys měl pocit, že ti každou chvíli upadnou. Ani nevíš, jaký máš štěstí, že pořádně ani nevíš, co vlastně zima je. A tohle?” Rozběhla jsem se rukou po obloze, jako když komorník v Downton Abbey vítá hosty na večerní soirée. “Tohle je v Anglii krásný letní den … a vidíš, tady se můžeš koupat v moři i uprostřed zimy.”

“Mmmm,” což v překladu znamená, že jeho goolies jsou pěkně přiškrcený. "Ale mohl bych lyžovat." Zabručel a kopl do suché hlíny a šel opodál se hádat se ségrou, kdo je větší tur na jiné, stejně fotogenické místo, které na nich bylo úplně vyhozené. 

Nevím, co škrtí moje goolies víc. Jestli to, že se tady upjatě snažíme řídit archaickými evropskými pojmy nejen pro roční období, které nejsou mimo severní evropu přenosné;

to, že děcka touží po opravdové zimě a horách, které my tady samozřejmě nemáme. Aspoň ne takové, jaké by oni chtěli.

Nebo, že jsme tady zavření, jak pokusní králíci a v nejbližší době nás nikam nepustí, anebo to, že ty děti moje nevděčný si neváží toho kýčového výhledu, který tak krásně hladí na duši a jakoby za trest se mnou nepromluví slovo česky.