Objevování Austrálie dnes i kdysi ...

Když se řekne Austrálie, tak si většina z nás představí nekončené bílé pláže a oranžový, sluncem rozžhavený outback s hopsajícím klokanem. Ti ostatní, si k výše uvedené představě ještě přidají pomalovaného domorodce poskakujícího okolo ohně. Ne nadarmo se říká, že dokud neuvidíte pravou australskou buš a outback, tak jste nebyli v Austrálii. V tomto směru moje dosavadní toulání po této zemi je směšným šťoucháním se klacíkem v písku. Ale jsem alespoň o krůček blíž. Nakouknutí do pravé Austrálie je mi na dosah.

Pár dní před Štědrým dnem jsme s rodinou vyrazili stanovat z Melbourne do nádherného pohoří Gariwerd, které trochu připomíná francouzské Pyreneje. Načervenalé granitové skály se majestátně tyčí nad nezáživně placatou buší a nebýt toho dusného vedra a eukalyptového neprůchodného pralesa, člověk by zde mohl být i spokojený. Moje objevováním posedlé srdíčko plesalo spokojením. Konečně vidím Austrálii. Konečně mám pocit, že zažívám život protinožců. Cesta je to dlouhá, ale přesto, i mezi povinnou zábavou, kterou musím dělat dětem, mám čas se dívat kolem sebe a pozorovat mihající se krajinu.

Zírám na mapu a kroutím hlavou, jak malilinkou čárečku a tečičku, naše něco málo přes 350km dlouhá cesta a Gariwerd udělají v porovnání s celým kontinentem. Austrálie je fakt obrovská země. Jedeme hodiny přes monotonní krajinu, převážně suchou a spálenou sluncem. Jen pokleslé eukalypty lemují dvoupruhovou silnici na desítky kilometrů. Za nimi není nic než vysušené pastviny pro ovce a krávy, které ale v těchto vedrech jsou někde schované. A tak je tu pusto. Ani jeden solární panel (natož solární elektrárna) nebo větrná turbína. Občas mineme zrezivělou poštovní schránku, která stojí uprostřed ničeho a naznačuje, že tam někde v dáli je farmářské obydlí.

Všechno je tady strašně daleko. 300km tady není to samé co 300km v Evropě. Už proto, že v těch dlouhých kilometrech fakt nic není. Jenom vy a prach. Podél silnice občas stačím zahlédnout několik desítek kilometrů od sebe vzdálených nijak nechráněných odpočivadel, což není nic víc než trochu vyježděné hlíny. Trošku jiné, na co jsem zvyklá z mého cestování po Evropě. Protože povolená rychlost je jen 100km (místy je vyjímečně povoleno 110 nebo 120), na silnici nikde nikdo a teplota venku je něco málo přes 30, všechno se zdá tak nějak delší. Pomalinku si začínám myslet, že možná cestovat po Austrálii s malými dětmi není moc dobrý nápad. Ale co už.

Gariwerd se blíží a s nimi i má touha poprvé uvidět skalní kresby australských domorodců. V celé Victorii je těchto míst na 200 ale jen 5 jich je přístupných veřejnosti, o to větší je moje napětí. K dávné historii pravěku mám nevyslovenou tajnou lásku. O co budou tato místa zajímavější než Lucy, dáma Bonifacio a korsické menhiry, Cornwallské megality nebo malby v Lascaux? Asi nic ale nepředčí mou rodačku Věstonickou Venuši.

Asi tisícimetrové vrcholky Gariwerd se na obzoru v žhavém vzduchu mihotají už nějakou tu chvíli. Ale jako prokletá fata morgána my pořád jedem a jedem a připadá mi, že nejsme o nic blíž. Začínám chápat, proč trvalo přes 300 let tento kontintent zmapovat, a proč si dřívější průzkumníci mysleli, že jsou to 2 nezávislé země (New Holland and New South Wales) a proč se domnívali, že někde uprostřed musí být rozděleny mořem. Nebyly. Ale na to došel až v 19.st anglický navigátor M. Flinders. Fakt je ten, že ještě v 1830 jeden z prvních průzkumníků australského kontinentu T. Mittchel s sebou táhl 2 lodě přes 3000 míle vyprahlým prašným a často neprůstupným terénem, protože naivně doufal, že musí narazit na vodu. Nenarazil.

Nebyl ale jediný kdo se mýlil. Spousta evropských badatelů před ním přes 300 let hledala nějakou zemskou masu, o které se domnívali, že musí existovat, aby vyvážila kontinenty na severní polokouli. V 1606, španělský mořeplavec de Torres mistrovsky proplul úzkým kanálem mezi Austrálii a Papua New Guinea a ničeho si nevšiml. O 36let později holanďan Tasman ji taky minul a místo toho objevil aspoň Tasmánii a Nový Zéland. Když se vracel zpátky domů, zahlédl severní pobřeží Austrálie, mávl nad tím však rukou a radši plul dál, aby byl co nejdřív doma.

A tak Terra Australis Incognita spokojeně ležela dlouhá léta v blaženém klidu. Po tisíce let se na druhé půlce planety tvořily nové kontinenty, hory, řeky, ledovce a průsmyky a Austrálie se potichounku před 60miliony lety oddělila od Godwany tak, aby si toho nikdo nevšiml a hezky v absolutním geologickém klidu si driftovala kousínek na jih, a přitom zachovávala ty nejstarší a nejpůvodnější věci na světě ve své nejnedotkutelnější podobě a umožňila život mnoha rostlinám a živočichům, jako žádný jiný kontinent. A nebýt lidské zvědavosti, ležela by si tu klidně dál. Ani o zdejších domorodcích bychom nevěděli.

Ti totiž, přestože s největší pravděpodobností vyvinuli a následně zapomněli mořeplavecké umění, aby sem záhadně připluli asi před 45 možná 60tisíci lety z jižní Asie nebo z Afriky (jestli někdo víte přesně odkud doopravdy připluli, uvítám tuto zprávu v diskuzi, neboť moje zdroje se v tomto velmi různí), stejně tak záhadně své znalosti zapomněli a už nikdy nikam nepluli. To považuju za absolutně nepochopitelné. I kdyby se sem nedostali před 40 ale jenom před 10tisíci let. I tak je to úkon hodný víc než poplácání po zádech. Kdo byl někdy v nějaké lodi na nekonečné hladině nekrytého oceánu, asi pochopí. A oni to dokázali pravděpodobně v nějakých kocábkách nebo vorech. Kam se na ně hrabou polynésané, kteří ze Společenských ostrovů osídlili 5000km vzdálenou Havaj.

Jak byli úspěšní v mořeplavbě, tak byli úspěšní i v aklimatizaci. Začali nový život, založili základy nové kultuře a tradicím, mluvili stovkama různých jazyků a přes 600 klanů zde po neuvěřitelně dlouhou dobu žilo prakticky v míru vedle sebe. Co je zajímavé je, že nežili jako jejich evropští protějšci v jeskyních a ani nebyli nomádi. Spravovali určité území kde lovili a sklízeli dary přírody, a skalní přístřešky, většinou orientované na sever a s výhledem na jejich „panství“, si vybírali pouze jako takový „deštník“ před neduhy počasí, ale nikdy to nebyla jeskyně, jakou známe od našich pravěkých lovců mamutů. Pak přišli „bílí“ a pomalu ale jistě začali tuto nádhernou bohatou kulturu likvidovat.

Proti všemu, jsou ale aboriginové pořád tady - nejstarší dochovaná kultura na světě. To je asi tak neuvěřitelné, jako by všechny vikingské, májské, incké, aztécké, římské, egyptské a jiné vyhynulé kultury, o kterých se učíme v dějepise a jejich tradice byly tady s námi.

Příběh australských domorodců je ale smutný. Natolik smutný a důležitý, že se o něm zmíním někdy příště. Zaslouží si totiž vlastní světlo a  plnou pozornost.

***

Objet všechny skály v Gariwerd se na papíře zdá jednoduché a zvládnutelné za pár hodin. Nemohli jsme být dál od pravdy. Víc než polovinu cesty jsme strávili na neupravených hrbatých okrových cestičkách, uprostřed ničeho. Děcka vzadu vyskakovaly ze sedaček jak na naší D1. Moje druhá polovička se křečovitě držela volantu a já se modlila, aby se autu nic nestalo, aby nejel nikdo v protisměru (to bysme to auto museli asi přenést), ať tu neumřeme, ať nám vyjde nafta a ať nám stačí voda. V duchu jsem si nadávala, že jsem přece jenom s sebou měla vzít signalizační pistole a termální plachty. Nikomu jsme ani neřekli kam jedem (pitomci). Takhle po nás zůstane jenom ten oranžový prach za náma.

Nikde vůbec nikdo. Přebrodili jsme několik potoků, poprvé vyzkoušeli jízdu 4x4 a vyhlíželi, kdy už tomu mučení bude konec. Po pár hodinách takovéto jizdy se i D1 zdála dokonale hladká a rovná jako švýcarská polňačka. 

Ale zvládli jsme to. Po 3 dnech, pár několikahodinových treků s dětmi v saunových podmínkách, kdy se každý krůček musel smlouvat a takto najetých asi 300 kilometrech, které se zdály spíš poblíž tisícovky, jsme mohli spokojeně poděkovat Koori, že nám poskytli jejich dědictví shlédnout. Jednotlivé skály se schovávaly v nepopsatelně hustých a vzájemně prorostlých buších, kde kromě několika druhů eukalyptů se vyskytovali pro mě neznámé druhy stromů, travin a keřů. Okolo nás poletovaly hejna motýlů a papoušků, a poskakovali klokani a emu. Na zemi jsme se nejednou vyhli velkým termitištím, vylekali opět nám neznámé druhy plazů, ještěrů a hmyzu. A ten výhled. Život v Gariwerd musel být i před 40 000lety nádherný, jenom škoda, že nejsem zoolog a botanik.

Musím vidět outback. Gariwerd mi dali alespoň náznak toho, co mě čeká, až uvidím opravdový outback.

Doprovázející fotografie skalních maleb australských domorodců naleznete v doprovázejícím fotoblogu hned jakmile mi to automat umožní.

Reference:

Fotografie skalních maleb – Alexandra Synac, zarámováno a upraveno programem Picasa, fotografování povoleno.

Titulní fotografie australského domorodce – vyfocen obraz v NGV Australia, Melbourne, Tjukurrtjanu: Origins of Western Desert Art. Fotografování bez blesku povoleno.

A Concise companion to Aboriginal History (M. Prentis), Brambuk Living Cultural Centre, A journey through time (Brambuk), BBC Planet Earth, BBC The Blue Planet, Cronin’s Australian Wildlife, DK Encyclopedia of Nature, DK Encyclopedia of the Ocean, DK Encyclopedia of the Earth, Prehistory (G. Pinna).