Úchvatné únikové úžasy australské zvířeny...

Co jsme v Austrálii, přestali jsme chodit do ZOO - i když návštěva ZOO mi dělala problémy už dlouho. Nejen že to není třeba, ale hlavně jsem si uvědomila, že spousta zvířat v těchto zařízeních bezdůvodně trpí. Vím, najdou se vyjímky, kdy ZOO podobná rezervační zařízení se naopak podílejí na záchraně ohrožených druhů, ale těch je jako šafránu.

Tady jsem si uvědomila, jak mimo se musí cítit třeba lední medvěd v našem evropském létě. Nebo jak mimo je klokan, zavřený na malém oploceném výběhu čítajícím sotva pár metrů. Nebo jak nešťastný musí být americký orel, zavřený v kleci podobné našemu záchodu, když je stvořen, aby svištěl přes nekonečné pláně a kaňony.  Zkrátka, jsem zastáncem toho, že zvířata v kleci by neměla být. Žádná. Bez vyjímky.

Neříkám, že děti by nechtěly. Chtěly. Moc. Ale radši si sbalíme batohy a vyrazíme na tůru. Třeba se nám poštěstí a něco uvidíme. Pravda, někdy nevidíme víc než obyčejného mravence nebo zajímavou housenku. Jindy ale absolutní náhodou narazíme na naši úplně první divokou orchidej nebo velrybu. A když děti chtějí do akvária, chodíme obdivovat neuvěřitelný život do odlivových korálových jezírek. Nikdy nevíme co nás potká, ale v tom je právě ta zábava. Zjistit si pak doma co jsme to vlastně viděli je součástí úžasného objevování.

Vloni jsem vám představovala svoje první setkání s unikátní australskou zvířenou a od té doby se hodně změnilo. Naše vačičí rodinka se nám na zahradě krásně rozrostla. A nejen to. Wombaty jsme viděli (mnohokrát), k tomu několik druhů klokanů a wallby (i když nejvíc jich bylo přejetých podél silnic). Konečně se mi poštěstilo vidět i pozoruhodnou ježuru a tasmánského čerta. Různé druhy štěbetavých papoušků už nás nepřivádí k úžasu a prostě je bereme jako stejnou samozřejmost, jako třeba vlaštovky. Je ale fakt, že australští plazi a ptactvo, často migrační a jedinečné pro Austrálii (jak jinak, že) by stálo za své vlastní kapitoly.

O těch typických australských druzích volně žijící zvěře, jako třeba kapsáři koala a klokan jsem se tedy zmiňovala už minule. Mezi méně známé „kapsáře“ patří například wombat.

Wombat = malý nebezpečný vrták

Wombati jsou mršky mazané. Neznalec si řekne malý roztomilý neohrabaný medvídek, ale samozřejmě s mědvědy nemá nic společného. Překvapivě, jeho nejbližší rodinný příbuzný je koala. Na rozdíl od ní se ale nerozvaluje ve větvích eukalyptů, ale žije solitérně v systematicky a pracně udělaných norách, kde přežívá horké australské dny - a požáry, které tu zrovna máme. Největší štěstí vidět wombata proto můžete mít brzo ráno nebo se západem slunce a pak samozřejmě v noci = jižní části Austrálie a Tasmánie je prý nejlepší. Už proto je celkem zázrak je vidět, a možná proto, to chvíli prvním evropanům trvalo wombaty objevit. A jaké štěstí, že je nevystříleli, když už jsou tu tak dlouho s námi (pozn. Před 100 000 lety v Austrálii žil ohromný Diprotodons, velmi podobný dnešnímu wombatu).

Přestože vypadá tak trošku jako Váleček z Kamarádů, je relativně mrštný a rozhodně dokáže tím svým malým krabicovitým tělem vyprodukovat až 40km rychlost (i když jen na krátké vzdálenosti). Bohužel ale, ne vždy mu to stačí, aby si zachránil život, když se snaží k večeru přejít silnici na druhou stranu, kde se zdá tráva o trochu zelenější. Mrtvých wombatů je podél silnic bohužel opravdu bezpočet.

Jinak jsem jim už několikrát byla prakticky na dosah, ale pokaždé na bolestivě mihotavý okamžik, kdy ani není dostatek času přiložit fotoaparát k oku. Má děsně drsnou srst, asi jako venkovní rohožka u dveří; a není větší než několikaměsíční sele. Kdesi jsem četla, že to je takový buldozer australské buše. Má strašně silné přední tlapy a dokáže vyhrabat kromě betonu cokoliv, za což jej bohužel zdejší farmáři střílejí, protože jim bourají ploty pro ovce a krávy. Je to přitom tak plaché zvíře. Jasné je, že je výhradně bíložravý a zuby mu rostou jako králíkovi, tzn. pořád a když nedrtí potravu, tak by rostly dál a dál a dál (viz foto níž).

Na naších toulkách australskou buší často potkáváme alespoň jejich charakteristicky čtvercová hovínka (v tomto blogu jsem vám je už jednou přiblížila včetně jiných bušových tajemství). Ta mě třeba v Tasmánské buši totálně přiváděla k šílenství. Tolik exkrementů jsem snad ještě nikde neviděla a tisíce wombatů se asi zlomyslně pochechtávali někde za keřem, že je to to jediné co můžu najít. Uznat se ale musí, že ti moji dva cvrčci, co chodí všude se mnou (bohužel) nejsou zrovna nejtišší a tak jsem šťastná i za těch pár okamžiků, kdy jsme je zahlédnli se soumrakem poklidně se pást na zelené trávě. Časem se víc a víc cítím poctěna i za ty bleskové momenty shlédnutí jejich neohrabané prdélky, co nenávratně zmizí v identicky vypadajících travinách a nekonečných podzemních tunelech.

Nedalo se proto jinak, pokud jsem chtěla nějakou fotku wombata, musela jsem do ošetřovny - laskavý čtenář promine. Nedaleko od nás, v Halesville, měli ještě donedávna dvě zachráněná mláďata, která se jen díky tomuto zařízení mají čile k světu a co nevidět budou vypuštěni zpět do buše. Byla nalezena v maminčině vaku, po tom, co jí srazilo auto a nebyla stará víc než několik týdnů. Stejně jako klokan, i wombati se rodí jako malá růžová centimetrová fazulka, která na „cecíku“ visí alespoň 3-4 měsíce. Tihle měli šanci ve vaku přežít alepsoň pár hodin. Fantastický vynález.

Ježura = barikádující se dinosaurus

A co teprve ježura. Ano, i tu jsem už několikrát viděla. Můj sen se mi splnil. A musím uznat, že je opravdu natolik fantastická, jak se o ní píše. Má sice děsivě vypadající bodliny, živí se ovšem převážně hmyzem, ale je to savec, vačnatec a ještě k tomu klade vajíčka!!! Ano i ježura je vačnatec.  Stejně jako klokan, koala, wombat nebo ptakopysk. Nemá zuby, jen dlouhý nos, kterým se nepřetržitě rýpe v hlíně a vyčichává mravecnce a jinou havěť. A ty její tlapy! Já když je poprvní viděla, tak jsem se lekla. Hlavně teda ty zadní. Jedna zadní tlapka zničeho nic byla až na zádech a podivně zkřivenými několikacentimetrovými drápy si umně prodrávala bodliny. Jejich tvar je vskutku z jiného světa - pro ty koho to zajímá opravdu stojí za to si fotky jejich zadních noh vygůglovat, protože ty moje stojí za nic. Zkrátka při pohledu na toto zvířátko je vidět, že už tu nějaké to tisíciletí je s námi.

Ty přední tlapy jsou zase tak silné, že se během pár sekund zahrabe a je k nenalezení. Několikrát jsem se ji snažila vyfotit, ale modelka z ježury nebude. Čím víc do ní člověk ďoubá klacíkem, tím víc se zahrabává a dostat ji ven holýma rukama se nám prostě nepodařilo. Podobně jako klokan nebo wombat, i ježuru je největší šanci vidět brzo ráno nebo se soumrakem. A jelikož je také solitér, teda až na vyjímky v době páření, kdy jich prý i několik chodí za sebou v dlouhých zástupech, kterým se říká „vlak“, vidět ji je malý zázrak, kterého je hodno si považovat.

Fascinuje mě, že přestože je savec a vačnatec, tak snáší kožovitě měkká vajíčka. Ta nejsou prý větší než malá třešnička. Vajíčka jsou nějak záhadně přesunuta rovnou do vaku na břiše, který je prý z tohoto důvodu dnem vzhůru a samotné mláďátko je zde bezpečně skryté ve vaku na mléčné přísavce prý až 7 měsíců. Bodliny nebodliny. Matka trpitelka v akci!

Pademelon

Pro oživení přidám fotku i malého pademelona (jak se to řekne česky nebo latinsky si když tak vygůglujte sami), který jsem ještě před měsícem ani nevěděla, že existuje. Je to nejmenší z druhů skákajících vačnatců a řekla bych, že nebyl větší než přerostlá kočka. Na rozdíl od ostatních kolkánků a wallaby má jen kratší ocas a je tak trošku podsaditější, takže je jasné, že to není mládě klokana, které vypadá úplně jinak. Plachost a hbitost je u těchto zvířátek samozřejmá. 

Bennetův wallaby = rudokrký indián

Beneťáci, jak jim říkám, jsou vlastně wallaby nebo šedý klokan v bleděmodrém. Zkrátka bratranci. Jenom v menším vydání. Fakt, že jsme zvládli vyfotit maminku s mládětem si nesmírně považuju.

takovýchto fotek mám spoustu. Najdete si ho tam? 

Klokan Šedý

A když už jsem u těch šedých klokanů (klokan obrovský), tady je jedna fotka, kterou mám ráda. Pořídila jsem ji někdy v říjnu na jedné tůře monžá 30min od centra Melbourne. V jednom z těch slavných průvodců o Austrálii jsem četla, že vidět koalu nebo klokana jen tak volně v přírodě je prakticky nemožné. Mám pocit, že ten kdo tohle napsal asi nikdy nebyl v Austrálii a celé to psal z klimatizovaných barů a restaurantů někde v CBD. Nemůže být dál od pravdy.

Jen na ptakopyska pořád čekám. Držím si ale palce. Takže o nich a možná i Dingo nebo nějakém to hadovi zase příště ...

ZDROJ informací: nevím. Čtu tak nějak všude a všechno a ani z daleka si toho nepamatuju ani polovinu. S dětmi jsme v knihovně často a pořád máme co z jejich katalogu vybírat. List referencí by v tomto případě byl asi delší než samostatný blog.