Alex, po dlouhé době jsem se vrátila přečíst si pár blogů a mohu říct že tento tvůj příspěvek mi přišel jako bych to psala já vlatní rukou a srdcem.Je tak opravdový že přesně vím co si tím chtěla říct a jak moc tě to bolí a co to pro tebe ve tvém tělíčku pro tvoji dušičku znamená.Jsi fajn baba a citlivé stvoření a věř že vše co se nám děje a co prožíváme je vlastně náš osud naše cesta a to co nás tolik bolí by nás vlatně mělo posilovat abychom to nevzdávali a šli dál protože musíme přeci dokázat že nejsme jedni z těch co to tak lehce vzdají a ty jsi ušla takový velký kus cesty máš krásné děti fajn muže který při tobě stojí a ty stojíš při něm a to je tvůj život to je tvoje všechno a to okolo je jen bonus který buď máme či ne.Jsi bohatší o zážitky, prožitky i když si naoplátku zase o něco přišla.jdi dál tou cestou kterou jsi si vybrala protože jsi ji vybírala srdcem....

No teda... takovy opravdovy a svou opravdovosti krasny blog... moc dekuji. A zdravim z Irska...

není zač, vím, že nás je mnoho a všichni máme podobné stratsti akorát v bleděmodrém ... . Taky zdravím do krásného, i když teď asi chladného, Irska.

Po srpnu 68 přijeli k nám domů nějací dva Němci a nabízeli našemu tátovi práci, zajištění a existenci. Dodnes si pamatuji, jak jim říká: "Já nemůžu odejít. Mám tu mámu, bráchu, sestru. Jsem Čech a chci umřít tady". Tušil, co ho tady čeká, ale zůstal a ještě nás vedl k vlastenectví. Když jsme se vracívali z dovolené v NDR, před hranicemi nikdy nezapomněl: "Vidíte tamty kopečky? To už jsou Čechy. Naše krásná země!"

Vracel se tam, kde na něj bolševik řval: "Tebe já zničím !" a taky se mu to dařilo. Byly chvíle, kdy jsem tátu nechápala a dokonce mu jeho rozhodnutí zazlívala.

Děkuji za článek. Leccos jsem pochopila, vycítila tzv. na kůži.

To musela byt neuveritelna sila, ktera je tahla v 68 a driv. Vubec si to nedovedu predstavit, jak tezke to museli mit. Proti nim jsem ufnukana mala holka, ktere spadlo lizatko. 

Diky za navstevu.