Alexandra Synac

Slunce, moře, velryby

30. 10. 2014 15:10:14
Tak jako Troškův film začíná protivně povznášejícím pískáním, které se vám během pár sekund usadí jako brouk v hlavě, tak tento příběh začíná stejně nakažlivým šuměním a rozkošným žbluňkáním toxicky modrého oceánu, jehož konce nevidno.

No, a pak vás už vstříc vzrušujícímu dobrodružství neodváží vojetej piňdour, ale nějaká kocábka s chabou posádkou, která snad ví, co dělá.

A nečeká vás válení v trávě, nýbrž po palubě a mezi hrstkou asijských turistů, kteří z toho všeho mají děsné haló a co chvíli tento moment musí zdokumentovat vlezlou selfie. Zmítání po palubě ze strany na stranu vám nevadí do té doby, než se paluba začne lesknout pod zbytky snídaně, kterou toho rána turisti v dobrém duchu požili ve svých hotelích.

Já ovšem, jako zkušenej mazák (ehm! ehm!) jsem pokaždé úplně hladová. A úplně hladová se z posledních sil křečovitě držím bradel lemující okraj paluby, vybavena v každé ruce pytlíkem (kdyby to na mě taky přišlo). Vím, že dřív nebo později loď zastaví a my budeme vyhlížet, jestli je někde nezahlídneme.

Necháváme Sydney přístav za zády a já fixuju svůj zrak na dálný, rovný, nehybný, horizont a s železnou jistotou si opakuju: „není mi blbě, nechce se mi zvracet, není mi blbě! Nesmím zvracet! ...“ . Někdy nám dlouhou chvíli krátí delfíni, jindy semtam nějaký ten zatoulaný tuleň. Nerozmazlený turista jásá, já pospávám.

Sydney přístav

S velrybyma to máte totiž jako s těma jahodama, co k slunci a senu patří. Někdo po nich dostane vyrážku a někdo se nespokojí s ničím míň než jahodovým fondue a s bublinkama.

Já jsem ten třetí případ - jahody nejradši bez bublinek a čokolády; jo, a s vyrážkou. Občas se bohužel přihodí, že je moře natolik rozbouřené, že se modlím, aby měla posádka těch pytlíků dostatek!; ale když odstrčím mořskou vyrážku bokem, pokud jsem na vodě za velrybama ani skákající delfíni mně neučarují i kdyby byli obalení v čokoládě a z té ďourky nahoře jim stříkalo šampaňské.

Naštěstí, tady v Sydney v době migrační sezóny (květen až listopad) je víc než jisté, že na nějakého toho rochnícího se obřího fešáka, dřív nebo později, zkušená posádka narazí. Nejčastěji tu jsou keporkakové (Megaptera novaeangliae); někdy označovaní jako plejtváci dlouhoploutví.

002.jpg

Já se ovšem snažím přistihnout při slabé radostné chvilce plejtváka obrovského, který je fakt vzácný. Ale nepohrdla bych ani plejtvákem malým nebo i kosatkou. A taky bych chtěla zvěčnit synchronizovaně skákající dva plejtváky. Jo, a ještě jednou bych je chtěla vidět úplně celé nad vodou, jak chvilkově letí a tentokrát to stihnout vyfotit. Byl by to hezký příspěvek do mých vzpomínek z jižního pobřeží Austrálie, kde jsem málem brečela (nekecám) nad mazlícími se velrybami jižními se svými mládˇaty – to jsou ty, co jsou krásně porostlé parazitujícími korýši. Taky jsem celkem pyšná na mé setkání s vorvaněm obrovským u pobřeží Hobitína.

Bohužel jinak se mi při cestách za velrybami Pacifikem a Atlantikem nedařilo. Ale věřím, že to ještě napravím.

Má touha je si s nimi zaplavat. Což je celkem ironické, protože já plavat neumím. Ale říkám si, že až padne kosa na kámen, tak tam prostě skočím a uvidím. V duchu se totiž cítím být taky takovou velrybou. A když nepadnou ke dnu ony, proč bych měla já, no ne ... ?

***

Tady v Sydney máme možnost nejdřív v zimě potkat velryby plující se pářit a rodit k rovníku. Ty jsou často velmi aktivní a strašně rádi se předvádějí. Asi tak jako by si říkali: hurááá, konečně dovolená ... jupíííí ...

A já, s každým ohlušujícím šplouchnutím tajím dech a říkám si: ́ještěěě! Ještěěěééé ... ́

016.jpg

018.jpg

019.jpg

Na sklonku jara a léta, se pak velryby vracejí a v devíti případech z deseti potkáte matku s mládětem. Někdy je mládě zvídavé a připluje se k lodi podívat. Někdy je matka na své krásné mládě tak pyšná, že ho pošťuchuje, aby se nám všem ukázalo. To si pak můžete všimnout i těch nejmenších detailů a na milé focení člověk úplně zapomene. Jen natahuje ruku a chce si je pohladit. Normálně se lodě totiž nesmí přiblížit na víc jak 90m.

004n.jpg

Velmi často ale je při jižní migraci přistihnete, jak se jen tak líně povalují na hladině a nechají se hladit slunečními paprsky. Odnáší je EAC (východní australský proud) k Antarktidě a soustředí se, aby byli všichni co nejdřív doma. Osobně to chápu, jako mateřskou ochranu svého nového pokladu před možným nebezpečím.

Ono i takové obyčejné fouknutí je hlasité, jako když se sousedovic manželka učí řadit rychlosti.

synchronizovaný výdech matky s mládětem

výdech jako srdíčko?

Velryby většinou na rozloučenou aspoň zamávají ...

021.jpg

009.jpg

013.jpg

007n.jpg

015.jpg

Někdy se ale dočista vypaří, jako pára nad hrncem a zbyde po nich jen zrcadlující se hladina hladká, jako sklo. To se pak musí trpělivě čekat a doufat, že se do čtvrt až půl hodiny milá velryba zase vynoří.

zrcadlo po právě ponořené velrybě

Tak jako tak, takový putování za velrybama, je nesmírně očišťující zkušenost.

Asi jako každý setkání s divokým dravcem.

Vždycky, když tam tak sedím a modlím se, abych ten sáček na sebe nevylila, tak si uvědomuju, jak je vlastně svět nádherný. Jak jsem šťastná. V ten moment jsou vám totálně ukradený nesplacený účty, vysoká hypotéka, pitomý volby, nějakej senilní blbec ve vládě nebo v práci. Když vidím svou nicotnou maličkost, tak nějak se povznáším nad všechny ty pozemské problémy, které nás svazují a uvědomuju si, jací amatéři, my lidi, v boji s životem jsme, kterého si často ani nevážíme.

No nic, radši zavřu oči a nechám si pročistit plíce a obličej slíbat mořskou mlhou.

Jsou dny, kterým se nic nevyrovná.

Jsou dny, kdy se mi chce naučit plavat. Protože jsou dny, kdy vím, že je všechno možné. Jenom chtít. Jednou! Určitě.

***

Tak zatím ... do příští sezóny adioooos ...

024.jpg

025.jpg

Autor: Alexandra Synac | karma: 19.28 | přečteno: 864 ×
Poslední články autora