Vypadá to jako špína. Chutná to jako špína. Není to špína.

Po cestě domů je už úplná tma. Elektřina je zde na ostrovech jen zřídka. Tady je opravdu tma taková, že si nevidím ani na vlastní dlaň před obličejem. Svítí jen hvězdy a malý srpek měsíce se krčí někde za mraky. Začíná zlehka poprchat. Vzduch je ale i nadále teplý, těžký a něžné kapky vody příjemně chladí. Nastavuji jím obličej a chce se mi křičet radostí z toho, kolik úžasných věcí jsem dneska zažila.

Nevím, kam mě vede, ale musím mu věřit. Slyším jen vzdálené hlasy, které splývají se šustěním křoví, kterým se prodíráme. Malé modré světýlko, mihotající se kdesi přede mnou, mi je spásou.

Chtěla jsem sice zavézt domů do chatky, ale taxikáři, nebo obyčejnému klukovi s autem, který mi zastavil, když projížděl ve správnou chvíli na správném místě, jsem se po cestě z letiště svěřila, že před svým odletem z Vanuatu, mám jen jedno nesplněné přání. Tolik jsem o pití kavy a její přípravě v domácím prostředí slyšela, že to byl vlastně jeden ze tří hlavních důvodů, proč jsem se na Vanuatu vydala. Pozítří odlítám domů, jenže zítra je neděle, a to všichni budou v kostele, takže se kava pít nebude. Vím tudíž, že jsem prošvihla svou šanci.

„Asi se sem ještě budu muset kvůli kava vrátit“, zavtipkuju bez velkého ohlasu.

Fraser, který se sice jmenuje úplně jinak, ale pro pohodlí nás cizinců většina rodilých ni-Van přijme i „naše“ jméno, chvíli poslouchá mé vyprávění o ostrově Pentecost, ze kterého se právě vracím, a nic neříká.

Asi bych měla mlčet taky.

Nadskakuju v jeho rachotině a pevně se držím uvolněného držátka nad okýnkem. Silnice zde na ostrovech nejsou nejlepší a z Hlavní okružní okolo celého ostrova, která je jako jediná vyasfaltovaná, jsme už dávno sjeli. Okýnko mu nejde dovřít, a tak si chvilkama musím přikrýt pusu, abych se neudusila pod přívalem suchého prachu z vyježděné polňačky.

„Zavedu tě do baru, kam chodím já“, prohodí nečekaně a bojím se, že mu nerozumím.

Do baru? Já nechci do žádného baru. To je moje francouzština tak špatná? Ne, jasně jsme se bavili o kavě. Proč mě chce vzít do baru. Malinko mi vyschlo v krku a kroutím hlavou v nesouhlasu. Možná bych se měla začít bát. Kde tady seženu signál na mobilu, abych někomu zavolala o pomoc?

Po chvíli bez řečí zastavuje a ukazuje kamsi do tmy. Nechci z auta vystoupit, ale nechávám se přesvědčit. Jeho gesto pro „pití“ a slova kava a nakamal se přece ale nedají vyložit jinak.

Okolo malé chatky, značené modrou žárovkou, sbité z pár klacků a místo střechy pokryté poloroztrhaným barevným igelitem a kusem plechu, postává pár chlápků. Když mě uvidí, mírně ztuhnou překvapením. Můj taxikář se ujímá diskuse, které ani slovo nerozumím. Přestože se na papíře Bislamština (zdejší úřední jazyk smíchaný z angličtiny, francouzštiny a mnoha místních jazyků) zdá jednoduchá, tak kdyby jim namluvil, že si chci hned teď a tady na fleku některého z nich vzít, všem to odkývnu i s naivním úsměvem.

Snad z respektu k nezvanému návštěvníkovi, po pár minutách všichni začnou mluvit ostrovní angličtinou. Francouzi zde zanechali sice hrstku svých lyceí a pár původních nápisů, ale angličtinou se i zde bohužel domluví každý.

Rozhovor nám příjemně ubíhá a zpráva o bílém návštěvníkovi se očividně za chvíli roznáší i bez tam tamu přilehlou vesnicí, kterou v té tmě není vidět. Ke kavabaru ze všech stran přichází ještě několik mužů, kteří se ke mě hrnou, jako bych byla jejich příbuzná.

Cítím strach, úzkost i nadšení zároveň.

Nevím, jak dlouho takhle stojíme a povídáme si. Jsem zde hostem a zvyky neznám, tak trpělivě čekám. Možná stejně ještě není ani šest večer. Co mě ještě dnes čeká? Navíc vím, že tradičně ženy kavu pít nesmí, jsem tudíž poctěna, že pro nás turisty, rádi udělají vyjímku.

Bavíme se o všem a o ničem. Mě zajímá historie jejich země i zvyky, obyčejný život dnes i úskalí jejich předků. Je zase, jaký je svět tam venku za modrým horizontem. Kde jsem všude byla? Jak vysoké domy jsem viděla? Chodila jsem do školy?

Ale zpět ke kavě.

Legendu o původu kavy samozřejmě znám, historku o zlém lidojedu Aso z ostrova Maewo jsem si ale ráda vyslechla v originálu. Při poslouchání této legendy si nemohu nevzpomnout na Erbenovu drsnou Kytici. Bylo to totiž ve zkratce takto: 

Asova ošklivá žená, o které se vyprávělo, že uměla černá kouzla, byla zlá natolik, že se jim všichni na hony vyhýbali. Jednoho dne do jejich chýše zavítali dva malí, nic netušící, chlapci. Naštěstí jeden z nich brzo pochopil, že se je Aso chystá sníst a s kamarádem na něj připravili léčku.

Když Aso náhodně usnul po dobrém plnohodnotném laplapu (naše vepřoknedlozelo), při tom, co mu chlapci vybírali z vlasů vši, přivázali jeho dlouhé černé lokny za kůly k jeho nakamal. Když se Aso probudil a žebral o propuštění, kluci ho nemilosrdně propíchli a než utekli ještě stačili jeho dům zapálit.

A pak, že naše dnešní mládež je zkažená.

Aby to nebylo málo, chlapci ještě stačili vyjmout ten nejžhavější kámen ze zemní pece a vhodili ho Asově manželce mezi nohy. Čarodějnice se svíjela bolestí a krátce na to zemřela.

Všechno na místě lehlo popelem, ale z toho jediného lávového kamene, který po obřici i jejím manželovi zůstal, na druhý den vyrostla zajímavá rostlina, kterou nikdo nikdy před tím neviděl. Zdejší krysy ji začaly okusovat a krátce na to se chovaly velmi podivně. Muži, kteří to viděli rozemleli tedy od krys okousaný kořen této prapodivné rostliny na prášek a vypili jeho šťávu. Podivovali se nad nepříjemnou chutí, ale každý z mužů se cítil velmi příjemně.

A co s tím vším má společného ta špína?

Mezitím, si mé oči začínají zvykat na tmu okolo a pomalinku rozeznávám jednotlivé obličeje. Možná je to tím, že se na oblohu vyhoupl měsíc. Hvězdy jsou tak blízko, že se jich mám chuť dotknout.

Vzduchem se line vůně napětí smíchaného s páleným petrolejem.

Chlápek za okýnkem v chýši s modrým světýlkem pořád něco dělá a já se dovoluju, jestli můžu nakouknout.

Uvnitř se strachy ve tmě krčí malá solární lampička a tak ani zde nic moc nevidím. Vzadu se líně třepotá slabý plamínek pod větším kotlíkem a mně se opět vybaví černý zrezivělý kotel, který jsem před pár dny viděla v kastom vesnici, ve kterém se ještě nedávno vařilo naše maso.

Netrvalo dlouho a kuchař, kterého jsem pro sebe pojmenovala Jamie, začal znalecky přelévat tekutinu z jedné nádoby do druhé. Za chvíli poté nalévá do misek, z nichž já, jako čestný host, dostávám první.

Můj foťák v batohu skučí bolestí. Tak skvělá atmosféra v okruhu tolika příjemných lidí a není možné vzít ani jednu fotku.

Přičichnu si a s odporem zavírám oči, abych v sobě sebrala aspoň špetku síly se napít. Její barvu nevidím. Tady je i moje kůže černá. Ale soudě podle nahnědlé břečky, co jsem pila toho rána na Pentecost tipuju si, že lektvar nemá daleko od vody z louže. 

Utěšuje mě, že tato kava, je připravená ze sušeného prášku. Tradičně se totiž získává dlouhým žvýkáním kořene Pepřovníku opojného (Piper methystickum). Přesně tak to dělají na řadě menších ostrovů jako třeba Tanna nebo Ambrym. Tam se kořen ještě dnes žvýká, drtí korálem nebo strouhá o hrubou větev ibišku. Jsou to ale právě lidské sliny smíchané s potem z lidských rukou, které prý dělají kavu o mnoho robustnější. Vzniklá hrubá pasta se pak  důkladně promíchá s převařenou vodou a nechá se na chvíli odležet. Nelákavě vypadající i vonící lektvar se přecedí a může nalévat do kokosových skořápek, mušlí nebo kdo, co najde.

Její opojné a uklidňující efekty jsou světově vyhlášené a právě zde na Vanuatu se pyšní tou nejlepší, nejsilnější kavou. I zde, stejně jako na Lelepa a Espiritu Santo, zaslechnu nejeden vtip na tu břečku, co pijí na Fiji nebo Samoa.

Osobně srovnávat můžu jen s dryjákem, co mi byl servírován toho rána na Pentecost, ale druhou misku jsem si nalít i tak už nenechala. "Jamie" mě ani nepřesvědčuje. Pohled na můj zkřivený obličej ani žádná slova nepotřebuje. Popsat tu pachuť v ústech asi ani nejde.

Vypadá to jako špína. Chutná to jako špína. Není to špína.

Jsem ale spokojená. Dnes budu usínat se šťastným úsměvem na tváři. Nebo jsou to příznaky kavy? Osahávám si pusu a čelisti. Všechno to tak nějak divně brní, jako bych právě přes ni dostala pěstí od nějakého Ramba. Nejsem si jistá, že se mi ten pocit líbí. 

Naštěstí se mě Fraser ujímá a odvádí zpět k autu.  

„Tenkju tu mas“ stačím ještě poděkovat na rozloučenou a na okýnku v kadibudce nechávám několik set drobných Vatu, které se mi válely v kapse.

Začíná zlehka poprchat. Vzduch je ale i nadále teplý, těžký a něžné kapky vody příjemně chladí. Nastavuji jim obličej a chce se mi křičet radostí z toho, kolik úžasných věcí jsem dneska zažila. Za tenhle pocit určitě kava nemůže. 

*** kdybyste mě chtěli podpořit hlasem ve finále o letošního cestopisálka, můžete tak provést v letošní anketě, která za pár dní finišuje. Nějakým zázrakem jsem se totiž dostala do finále. Za váš hlas předem dík. ***