Jako holka z vinařské rodiny bych sice mohla dlouho argumentovat, že oním elixírem mládí je víno, ale ne ve Vietnamu. Tam je elixírem mládí, zdraví, blaha, pohody a vnitřního klidu - lahodný zelený čaj.
Teda abych si nevymýšlela. Čaj a taková ta jejich rýžová vodka s medem a různýma skroucenýma potvorama. Ale o tom dneska určitě ne.
Čaj je ve Vietnamu téměř posvátný. Zvlášť na severu v horách v okolí Tai Nguyen provincii, kde se pěstuje prý ten nejlepší z nejlepších pro ty nevybranější znalce. Čajové plantáže tam najdete na každém kopci.
´Chá´ čínsky, ´Trá´ vietnamsky, ´Ocha´ japonsky, ´Chai´ arabsky až k našemu ´???´ i ´čaj´. Jméno tohoto elixíru se moc po světě při svých cestách nezměnilo a zní velmi podobně snad ve všech řečech. I ono ´té´ nebo ´ tea´, ´thée´ apod. je nejpravděpodobněji z jazyků jižní Asie jen rozšířeno hlavně Holanďany.
Přestože čaj se zde pije po tisíciletí, pěstuje se tu ve velkém prý teprve od příchodu Francouzů v 19.st.
Malá domácí produkce je ale hluboce zdomácnělá téměř v každé rodině od nepaměti. Ani tam se na produkci, pěstování ani sběru nic nezměnilo.
Technická a kvalitativní kontrola je nezbytná.
Na ten nejlepší elixír se sbírají pouze mladé zelené lístky.
Časně z rána, pokud možno orosené slzami víl a zahalené elfím dechem, prosila bych.
Listy se pak nechají trošku odpočnout daleko o slunečního žáru, aby se zachovalo požadované aroma, zabránilo vlhnutí a oxidaci.
Jako u kadeřníka.
Jen nůžek, chemického barvení ani nesmyslných rozhovorů s kadeřnicí o ničem, netřeba.
Tady se usušené lístky rolují do takových těch žmolečků, co vypadají jako usušená žížala.
To je proměna, co?
Už jsme skoro u toho nejlepšího.
Teď už jen zabalit ...
a hurá do obchodu ...
Já tak prostě čupět neumím a neumím. A chci to umět. Ale neumím to.
Pití čaje je ve Viet Namu rituál. Je jedno jestli ho pijete na stojáka na ulici, nebo doma, na svatbě či na obchodním setkání. Ceremonie má předepsaná pravidla i jasně stanovená faux-pas od toho s kým pít, kde a kdy, i jaká je správná voda nebo dokonce kde je ve vašem domě nejvhodnější místo k jeho přípravě i konzumaci. Nejdůležitjší je ovšem výběr správné konvičky a hrnečků. Některé konvičky z té nejlepší hlíny stojí pěkný majlant.
Ze všeho nejdříve je třeba zahřát konvičku i hrnečky. Bacha, je to horké a voda je všude.
Speciálním dřevěným verkcajkem se do teplé hliněné konvičky odměří pořádná kupa čaje.
A pak se už na servírovacím tácku po několika minutách odlévá elixír věčného mládí. A tak se pokračuje třetím, čtvrtým nebo i pátým louhováním.
Ti největší machři prý konvičku nikdy cíleně neumívají, protože čím starší, tím lepší aroma i buquet.
Náš průvodce, Jirka, si vozil svou hliněnou konvičku zabalenou do bavlnné plínky všude s sebou. Několikrát za den ji vždycky z ničeho nic vytáhl z batohu, zaklepal na nějaký cizí dům, řekl si o teplou vodu a bylo to. Pak už si jen čupnul podél silnice do vietnamského dřepu a užíval si.
Choval se kní uctivěji, než ke svému foťáku za několik tisíc. Vůbec bych se nedivila, kdyby ji tajně měl pojmenovanou. Jen tak pro sebe. Určitě jí říká nějak samolibně a spasitelsky zároveň, třeba konvička Tonička. No, pojď k tátovi, holka moje, určitě jí říká.
A proč taky ne. Takový dobrý kvalitní čaj je naprosto dokonalá věc. A když si jej aspoň jednou sami otrháte, o to víc si budete vážit proměny, kterou každý lístek prochází.
M?t Hai Ba, Yo!
díky za zprostředkování úžasného zážitku Jiřímu z Vietnam Travel. Nemělo to chybu.
