Šeptání vln

Až doposud vždy viděla moře z jistoty pevné půdy pod nohama. Moře z vrtkavého kajaku vypadá úplně jinak, pomyslela si Kara úzkostlivě. Ultramarínová hladina byla naprosto průzračná snad několik metrů do hloubky.

Pohled do hlubiny překypující hejny ryb naplňoval Karu mírnou úzkostí. Pádlovala mezi rejnoky podél malých i větších zákoutí, hltala každý nový pohled, který se jí naskytl. Nad hlavou jí proletěl mořský orel a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Pán v půjčovně měl pravdu. Krajina tu byla propletená zátokami, jako cestičky v mraveništi. Čím pádlovala hlouběji do ústí úžiny, tím byla hladina klidnější. Až po silném větru nebylo ani památky. 

Bylo jí krásně. Znovu a znovu si uvědomila, jak je Sydney krásné, jak jí učarovalo. Přivřela oči blahem a spokojeně vydechla. Na moment přestala pádlovat a jen tak se nechala unášet proudem. 

Když opět otevřela oči, denní paprsky už zmizely v podivném soumraku. Krajinu pohltilo varovné ticho. Ticho, které nevěstilo pohodu ani klid. Naopak, bylo to ticho naplněné strachem. Ptáci i cikády ztichli, vzduch ztěžknul vše prostoupila zlověstná atmosféra. Zátoka se krčila pod hrozivými mraky, které se valily ze všech stran jako povodeň. Mračna z moře vycucla veškerý život. Zbyla jen černá skličující prázdnota a ponuré stíny, které naháněly strach. Tohle nevěstí nic dobrého, pomyslela si Kara. Usnula jsem? Na jak dlouho? To není možné. 

Snažila se zorientovat, ale nic nepoznávala. Proudy ji musely zavést někam mimo mapu. Co teď? 

Signál na mobilu vůbec nefungoval, přesně jak jí ten pán v půjčovně varoval. Seděla sklíčeně v kajaku na hladině uprostřed tmy a netušila kudy se vydat zpátky do civilizace. Pocit blaha, který ji naplnil na začátku jejího dobrodružství, vystřídal strach o přežití. Strach, který nikdy před tím v životě necítila.  

V tu chvíli se nebe otevřelo a spustil se děsivý liják. Bez varování se zvedl vítr a v ohlušujících poryvech se řítil z jedné strany zátoky na druhou. Kara už na nic nečekala a pustila se do pádlování. Bylo jí jedno kam. Kamkoliv před sebe. Pádlovala jako o život. Doufala, že někde narazí na břeh, kde se bude moci ukrýt. Skrz silné přívaly deště nebylo ale nic vidět a pod intenzivními poryvy vichru ztrácela veškerou kontrolu nad kajakem. Začínala si myslet, že z téhle situace se živá nedostane. Bylo těžké říct, jak dlouho zápasila s živly. Nápory strachu už dávno vystřídala odhodlaná touha žít, a Kara zoufale bojovala ve snaze udržet se v kajaku nad hladinou.

Najednou kajak do něčeho narazil. Kara ale nedokázala říct, jestli je blízko břehu. Kajak znovu a znovu narážel na velký balvan, kterého se pokusila přidržet, aby mohla vystoupit do tmy. 

Mohla se jen domýšlet, že tam někde je pobřeží. Nepočítala ale s tím, že kámen byl porostlý ostrými mušlemi ústřic. Během sekundy měla ruku pozřezanou na několika místech a prudký déšť jí smýval krev. Zasyčela bolestí a potlačila v očích slzy. Bolest neměla čas vnímat. 

Pádlovala dál. Kudy na pevninu? Snažila se zaostřit zrak a prohlédnout skrz tmu i neproniknutelné závěsy deště. Toužila po sebemenším záblesku pevniny. Vše bylo marné. Jednu chvilku se jí zdálo, že v dáli zahlédla na kopci slabé světýlko, ale bylo jí jasné, že v tomhle místě žádná perníková chaloupka není. 

Pádlování ji nesmírně unavovalo a začínala cítit, že je na konci sil. Rozbouřené vlny si jí pohazovaly mezi sebou jako bezmocného jezdce býčího rodea, který na hřbetě rozzuřeného býka ztratil vědomí. Zastavil ji nečekaný náraz. Kajak vší silou narazil mezi dva ohromné balvany a vítr v kombinaci s vlnami dokonal dílo zkázy. Kajak se nekontrolovatelně i s ní převrátil jako nicotný lístek ve větru.

Vše se stalo tak rychle, že Kara nestačila ani zareagovat, přeletěla přes kameny a dopadla ke břehu. Ignorovala bolest, kterou ucítila, když se její tělo kutálelo přes drsné hroty kamenů. 

Pevnina! 

Neradovala se ovšem dlouho, protože kajak se ve větru převrátil a silně ji bouchl do zad. Pádlo, kterého se křečovitě držela se vzpříčilo a dunivou ránou ji praštilo do hlavy. Myslela si, že tma už nemůže být větší, ale mýlila se. 

Po úderu do hlavy se jí před očima zatmělo a před sebou měla už jen černo. Černo, jaké za sebou nechává jen beznaděj. Velká vlna přehlušila Kařin výkřik. Kara se zoufale snažila udržet hlavu nad vodou a nadechnout se. Ani jedno jí nešlo. Vlny jí jedna za druhou, jako pařáty krvelačných upírů, stahovaly k sobě zpátky do hlubiny. Nechtěly ji propustit. Drápala se po čtyřech dál od vody a pobřežních kamenů, ale připadala si jako Sisyfos. Neúprosné vlny jí vždy smetly zpátky do vody. 

Byla naprosto bezvládná a její tělo bojovalo už jen ze setrvačnosti. 

Byl tohle její konec? 

Dávno nevěděla, kde je pádlo, kajak nebo její batoh. Hledat je v této šlamastyce jí připadalo zbytečné. Hlavně se dostat dál od vody a počkat do rána. Nebo se ani neměla snažit? K čemu vlastně?

Vysílená a zmatená zírala smrti do očí. Bolelo jí celé tělo a cítila, jak na mnoha místech krvácí. Naštěstí déšt ředil krev, která jí stékala z rány na temeni rovnou do úst. 

Nevěděla, co dál. Začínala cítit bolest snad na každém kousku těla a začínala se nekontrolovatelně třást. Hluboká tma okolo ní, nepřipomínala nic, co kdy zažila. Na obloze nebyla ani hvězda, nikde žádný stín ani světlo. Připadala si, jako v nějakém světelném vakuu. Vůbec nevěděla, kde je a ani při největší snaze nedokázala rozeznat terén okolo sebe. 

Najednou znovu uviděla to světlo. Ano, tentokrát si byla jistá. Vysoko, přímo před sebou viděla jasný záblesk světla, který se mihotal mezi stromy. Skousla rty a potlačila bolest, kterou v ní vyvolával sebemenší pohyb. Nevěděla, odkud se v ní vzala taková síla a nová dávka odvahy. Věděla jen, že teď nebo nikdy. Podařilo se jí zachytit keříku a začala se drápat vzhůru do kopce skrz drsné roští pichlavých hakeí a mulgy, přes kamení a křoviny. Zrovna, když si říkala, že vítr už nemůže foukat silněji a déšť nemůže řezat do těla intenzivněji, vichry zařvaly jako v souboji titánů a liják začal zemi bičovat ještě nemilosrdněji. Ostré svazky deště ji šlehaly do zesláblého těla. 

Kara věděla, že nemá jinou šanci, než se dostat ke světlu, kde snad bude i dům a v něm někdo, kdo jí pomůže. Zpočátku jí připadalo, že čím víc se ke světlu blíží, tím víc se světlo vzdaluje, jak v nějakém paranormálním filmu. Připadalo jí, že nahoru se vydrápala vždy jen o pár centimetrů, ale dolů jí tělo sjíždělo v rozbahněném marastu i několik metrů. Půda ji prokluzovala mezi prsty a jen zřídka se jí podařilo bezpečně zachytit o nějakou větev nebo trs trávy. Nakonec se ale křoví rozestoupilo, Kara překonala poslední velký balvan a ocitla se na pár kroků od domu, skrz jehož okna slabě pronikalo teplé žluté světlo. 

Kara se z posledních sil postavila na nohy a snažila se dovrávorat ke dveřím, jako opilá zombie. 

V obavách polkla a pak zaťukala na dveře. Dlouho se nic nedělo. Zabušila ještě jednou, tentokrát podstatně hlasitěji a ze všech sil zavolala. V řevu vichru ale její “Haló” znělo jako šepot rodičů nad kolébkou novorozence, který právě usnul. 

Zevnitř se ozval štěkot. Kara sebou trhla a instinktivně se jí chtělo utéct. Rychle se rozhlížela, jestli neuvidí nějaký jiný úkryt. V tom tmu rozřízlo ostré světlo. V otevřených dveřích se tyčila černá silueta staršího pána opírajícího se o hůl. Vedle něj stál pes, který konečně přestal štěkat. 

“Crikey!”

  Ukázka z mé knihy, co je právě v prodeji v každém knihkupectví nebo online jako e-kniha: Tam, kde volá moře

Kliknutím zde si můžete přečíst něco blíž o knize.