Příště to musím vyzkoušet!

„Ráčte si karty Šmolkov, paní?“ Nebo něco na ten způsob mi řekla prodavačka. Byl to pro mě první den v Čechách a to mi vždy můj mozek trošku nepracuje a mé reakce jsou zpomalené. Dlouhá léta v zahraničí mě vycvičily, že když něčemu zpočátku nerozumím, zaostřím a snažím se rychle zpracovat, co za jazyk to bylo.

Vztyčila jsem uši jako dobře vytrénovaný pes. To byl můj signál. „Eh, sorry? I wasn’t listening“, zkusila jsem nejdřív anglicky, protože jsem si s dcerkou zrovna pobroukávala "It’s raining, it’s pouring". Paní se zatvářila divně a pomalu opakovala svou větu. A mě bylo jasné, že už nejsem v Anglii. V hlavě jsem se zatím snažila bleskově si uvědomit kde jsem, a zda mám nejdřív promluvit německy nebo francouzsky. A pak mi to došlo. „Nie, ďakujem.“

Uf, to bylo o fous! Ještě štěstí, že rozumím slovensky. Myslím, že jsem poslední generace, která umí číst i psát slovensky a když padne kosa na kámen, tak se i domluví. Slovenskou televizi si mamka doma pouští i dnes, navíc jsem vyrůstala v době televizních zpráv v obou jazycích, při slovenských večerníčcích a samozřejmě se slovenským prezidentem, jako dítě jsem jezdila na dovolenou k bratom, a s tou hrstkou slovenských přátel co jsem pořád ve styku se také domluvím.

Ne každý má ovšem jazykový talent nebo chuť pochopit jinou řeč, ať je nám blízká sebevíc.

Z trapasu jsem sice vyklouzla s odřenýma ušima, ale hlavou mi, po cestě domů, vrtala myšlenka, proč se paní nesnaží těch pár jednoduchých vět, které za den za tou pokladnou pronese, naučit česky. Nedovedu si představit, že kdybych byla v její kůži a pracovala třeba v Trnavě, Moskvě nebo Dubaji, že bych si dovolila vůbec zažádat o místo nebo přijít na pohovor vyzbrojena pouze češtinou.

Brouk v hlavě vrtal usilovně. Zvláště poté, co jsem si Slováků v Čechách začala více všímat, potom mi o pár let mladší švagrová potvrdila, že s ní v kanceláři dělá taky pár Slováků a problém má ten samý. Nerozumí jim, nepřečte jejich emaily a tak se musí bavit anglicky, aby věděla která bije. Švagr, mimochodem poloviční slovák, mi taky vesele přihrával do noty. Sestra v Brně jakbysmet.

Nevím jestli mi nějaká šedá kůra mozková ještě po tom hlodání zbyla, ale jedno vím jistě. Ať jsem kdekoliv, snažím se mluvít tím jazykem, který je v daném místě úřední. Ostatně tak to dělají i ty nezvané tisice Vietnamců, Američanů, Ukrajinců nebo Němců poté, co se nastěhují do naší země. A je to pro mě čest, moci si s nimi v Praze prohodit pár slov česky s jejich krásným přízvukem a neopakovatelnou melodií.

Tyto lidi vítám. Tito lidé mají v naší společnosti své zasloužené místo. Tito lidé mi imponují tím, že neztrácejí čas hledáním bezvýznamých argumentů proč se jazyk neučí, proč jim to nejde a proč se integrovat nechtějí, jak nechtějí ztratit národní hrdost a jak jim v tom brání přízvuk.

Ti, co se touto cestou nevydají si ale neuvědomují, že místo věrným svým kořenům, je mnozí z nás mohou považovat pouze za arogantní, nadřazené, morálně neochotné a nepřizpůsobivé.

A v ten moment mě to trklo.

Příště to musím vyzkoušet až pojedu do Rakous. A proč ne? Se Slovákama jsme byli bratři 74 let a za těch 20 let co nejsme je mezi námi spousta náctiletých, pro které je slovenština úplně normální cizí jazyk. S Rakušákama jsme sdíleli stejnou zem přes 400 let. Na základě stejného principu a postoje, kteří naši bratia zaujímají, nám přece musí rozumět i v zemi bývalé monarchie.