Božský fotbal – australsky božský fotbal

Už jste o něm slyšeli? Z toho si nic nedělejte, australský fotbal je takové střežené národní zlato. A chápu proč. Holky, kdybyste viděly jak jsou to krásní chlapi. Jeden velkej sval na šestatřiceti atletických tělech. Svižnost, síla, mrštnost, rychlost, výdrž, flexibilita ... ne nebavím se ani o domácím mixéru, ani o autě, řeč je pořád o fotbalu (jen bez těch noh do "o"). Australian Rules Footbal, přesněji řečeno, čili „futy“, a po našem fotbálek, i když je to prakticky pěkná mela a ne nějaké pohodové pokopáníčko.

Nemohla jsem si pomoct, nechala jsem se nakazit zdejším virusem. Chytla jsem to taky. Prý je to nevyléčitelné. Nevadí, na ty jejich velký, silný, vymakaný, nezkrotný lvy, co se ničeho nebojí a do krve obhajují čest svého týmu, se budu se zaujetím koukat i dlouho poté, co mi z Austrálie zbydou jen vzpomínky.

Proč? No, kde začít?

Stadion je kulatý (nebo oválný?).

Balón je šišatý.

Pravidla jsou komplikovaná (a ani se nebudu pokoušet je vysvěltit).

Hráči jsou božští.

Do balónu se často nekope, ale bouchá pěstí a chytnout ho v letu, hraničí se zázrakem.

Stejný zázrak je, když hráči s tou šiškou běží ohromnou rychlostí a přitom jsou schopni s ní driblovat a chytit zase zpět. Jak? - to nemám ponětí. Zkoušela jsem to a balon si pokaždé letí někam úplně jinam.

Gól se počítá po 6bodech, když balón proletí mezi dvěma kůly, akorát tam chybí ten plot a taky síť a brankář tam nestraší.

Pokud minou, tak se jim (asi ze soucitu) přičte aspoň symbolický bod, ale to se musí strefit mezi další dva kůly v plotě.

Hra začíná a končí na sekundu přesně bez zdlouhavých opletaček.

Nezastaví se ani pro vážný úraz spoluhráče a nezraněná část mužstva vytrvale hraje dál.

Hřiště je skoro dvakrát tak větší než na klasický fotbal a přitom zde nikdo nepostává a celá hra je živější než kdyby Slávu i Spartu dohromady poslali na Stardance tancovat jive.

A víte co je na celém futy nejúžasnější? Hraje se několikrát do týdne, každý týden v sezóně od března do září a v průměru každý zápas přiláká až 40 000 fanoušků. Když jsem tam byla já, tak na celém MCG stadionu burácelo, dunělo, řvalo, zpívalo, fandilo a na klaxony troubilo něco málo přes 94 000 lidí. Přečtěte si to číslo ještě jednou a porovnejte to s vaším zápasem doma.

A teď si představte, že mezi těmi 94 tisíci lidmi poklidně a spořádaně koexistovali mladí i staří, holky i kluci, puberťáci i puberťačky, gayové, babičky i dědoušci o berlích, miminka i děti, bílí, šikmoocí nebo černí. Futy je rodinný sport v tom pravém slova smyslu a i když je nepopsatelně kompetivní, nebezpečný, agresivní a fyzicky náročný, je neuvěřitelné, jak bezpečným a příjemným jej  fanoušci dělají, že se tam ani s dětmi nebojí vyrazit.

Škoda, že se to nedá říct o klasických fotbalových zápasech a jejich fanoušcích v Evropě a jinde. Možná, kdyby se jim z balonu udělala šiška, která si skáče a lítá kam se jí zachce a kterou hned tak někdo nechytí, fanoušci by se - místo obtěžování jeden druhého a poučování, jak se má vlastně správně ten fotbal hrát, - radši snažili za každou cenu udržet oči na té jejich mičudě. Protože každá sekunda mimo a šup, už je tam ...

G Ó Ó Ó Ó Ó Ó Ó Ó L  ...

PS: Nevíte někdo, kterému týmu mám vlastně fandit?