Zrušit domácí úkoly? Proč ne...

Zpráva o nápadu dvou pražských škol zrušit domácí úkoly mě nijak nezaskočila. Na tom nic zas tak revolučního není. V západním světě se taky s úkoly na základních školách pytel neroztrhne a vůbec to není kvůli lenosti učitelů. Je jasně vidět hlavně na asijských studentech, jak přílišné biflování škodí a jak potom studenti sice překypující fascinující teorií, nejsou ale vůbec připraveni a schopni adaptovat se a aplikovat základní koncepty v běžném životě. Ano, mají ohromné množství teoretických znalostí, když jsou ovšem postaveni před samostatné řešení životních či profesně praktických úkolů potřebují vést krok za krokem za ručičku (kdo zná, vím o čem mluvím).

samostatný výkon mé tehdy ani ne 5leté bilinguální dcery. Hrůza nebo úspěch ...

Ne vážně, pojďme zrušit domácí úkoly a pojďme se s dětmi místo toho učit jak samostatně aplikovat nové znalosti v praxi. U domácích úkolů pro školáky na základkách by totiž nemělo jít o slepé biflování něčeho z učebnic, ale o praktickou schopnost samostatného aplikování nově získané teorie v běžném životě; o schopnosti umět se vyjádřit, nebát se mluvit před ostatními; o získání jistoty ve své vlastní schopnosti a v neposlední řadě o získání lásky pro objevování všeho nového, o touze po dlaším studiu a uvědomění si, k čemu jsou další znalosti dobré.

Paradoxně, osobně patřím mezi zastánce domácích úkolů, přitom ale plně uznávám, že každé dítě by mělo mít svůj čas na sebe, na hraní, na své koníčky, na kamarády nebo si jen tak odpočnout. Tak proč úkoly a hraní nepropojit v jedno? Navíc s ohledem na krátké vyučování v Česku je úplné zrušení domácích úkolů pro školáky velmi nebezpečné. Ale!!!

Sama úkoly s dětmi dělám už dlouho a i jako au-pair jsem si něco užila. Ale asi ne v tom pravém slova smyslu, jak si většina pod tímto slovem představuje. Často nesedíme za stolem obklopeni hromadou učebnic. Často ani nejsme doma. Často se při úkolech ušpiníme na zahradě. Jindy pěkně zadýcháme. Domácí úkoly se s dětmi dají totiž dělat kdykoliv a kdekoliv. V autě, v tramvaji, v obchodě, či v restauraci, po cestě k babičce na Šumavu, nebo v muzeu či v čekárně u doktora, na zahradě nebo na procházce se psem. A vůbec, už ze zásady, úkolům před dětmi neříkám „domácí úkoly“ ale „kreativní hraní“.

No uznejte, nezní to líp? „Děti, pojďte si hrát“ než „Děti, musíme jít dělat úkoly!“ Vždy také funguje: „schválně, jestli víš ...“ Jsem opravdu přesvědčená, že primárním účelem úkolů není slepé biflování ale praktické procvičování. Nenávidím biflování datumů, vzorečků, slovíček či vyjmenovaných slov. K ničemu to není a na základní škole spousta dětí pouze trpí. Úkoly se dají dělat i formou hraní, tudíž tak, že dítě ani neví, že si procvičuje probranou látku, že se učí něco nového, nebo že ho zkoušíte z jeho znalostí. A určitě to praktikuje nejeden z nás (rodičů).

Je třeba procvičit vyjmenovaná slova? Místo slepého opakování zpaměti, proč neříct dítěti, aby například 5 vybraných slov, která se ten týden probírají, použilo například k napsání "novinového článku" o něčem, co ho zajímá. Na procvičení slovosledu mohou napsat krátký příběh o statečném hrdinovi s daným počtem souvětí a jednou větou rozkazovací, s pěti přídavnými jmény, s šesti zadanými slovesy atd. atd. Neví co to je? Ať si co potřebují, samy zjistí na internetu nebo v učebnici. Časem z toho může být třeba celá knížka.

Z nových slovíček z angličtiny třeba nakreslíme na papír krátký komiks, nebo si zahrajeme krátký příběh s maňásky. Z plastelíny můžeme vymodelovat co slovíčka představují nebo jak se používají. Slovíčka si vtipně procvičujeme při nákupech, společném vaření, na vycházce, nebo v autě praktckým užitím ...

Místo šrotování nějakých datumů do dějepisu a odříkávání významných událostí třeba ze života Žižky nebo Karla IV., proč s dětmi nenapsat krátký příběh z nějakého jeho životního období a pak jej třeba i zahrát s postavičkama z Lega a podobně?

Jsou potřeba procvičit zlomky? Sčítání nebo odčítání? Násobilku? Neexistuje snad dítě, které by nepomohlo mamince v kuchyni. Děti si ani neuvědomí, že když rozdělí mouku na 3 stejné díly, 2 díly másla atd atd.  nebo když rozkrojí buchtu na 5 stejných dílů ..., tak si procvičují zlomky. Stejné je to, když chtějí koupit bonbony a my se jich ptáme, kolik je potřeba peněz, když jsou kluci 3 a každý chce jeden bonbon, co stojí 5kč. Maminka má v peněžence pouze 10kč, bude to stačit? Kolik chybí? Ať sečtou kolik bude potřeba peněz na nákup, když chleba stojí 20, mléko 5, rohlík 2kč a je jich třeba 8 a podobně. Ať si sami na internetu najdou kolik kilometrů je to na návštěvu k babičce a pomožme jim spočítat, jak rychle tam dojedeme? Kolik je to minut? Kolik sekund? Jak dlouho by mu to trvalo na kole, kdyby ... Kolik bude stát útrata v restauraci? Jak dlouho bude šetřit na nové kolo, které stojí 2000kč, když dostává 50kč týdně kapesné? To samé jde aplikovat na znalosti z přírodovědy či vlastivědy. Vše jen přizpůsobíme věku a znalostem. Vyprávění na tato témata jsou bezmezná.

Že tohle nejsou domácí úkoly? Dovolím si nesouhlasit. Jsou, jen je nekontroluje učitelka, ale já.

Taky by ti vaši nejradši proseděli celý den na počítačí? Taky to nemusí být tak velké zlo. Osobně jsem věnovala spoustu času najít na internetu výukové hry takové, při kterých si procvičují probíranou látku. Je jich na internetu víc než dost. I u nás obě děti chtějí hrát svou oblíbenou hru na Wii. Dobře, ale mají vlastní kontrolu nad časem. Stanovím např. 20minut hraní, kolik bude hodin když teď je 4.45, kam bude ukazovat ručička, když bude zbývat už jen 5 minut času. Až zazvoní budík, kolik bude hodin? Kolik bodů jsi získala? Kolik brácha? Kolik je to dohromady, které číslo je menší, o kolik musí mít bodů víc příště, aby jejich výkon byl dvakrát lepší? ...

Místo psaní diktátu do sešitu, děti každého věku určitě ocení mamince třeba výpomoc s psaním nákupního seznamu, emailu babičce nebo dopisu tatínkovi o tom, co dneska dělaly. Určitě nejsem sama, co nečte s nimi jen předepsaný text v čítance. Všude okolo nás se nabízí nápisy v ochodě, na potravinách, poznávací značky, tramvaje, jména stanic. Čteme spolu velké encyklopedie, časopisy i noviny, bavíme se o všemožných tématech – vždy tam je něco zajímavého a já chci znát jejich názor. ... 

Na zopakování učiva třeba o krevním oběhu si děti v malé skupince mohou samy po škole vymyslet a nacvičit nějakou krátkou scénku o tom jak krevní destičky nastupují do akce, kterou pak předvedou třídě. Do přírodovědy můžeme udělat model našeho ekosystému, sledovat vývoj motýlů na domácí farmě a pak z našeho pozorování udělat "praktického vědeckého průvodce". Do chemie se nám nabízí nejeden domácí pokus s kypřícím práškem nebo s bublinkovou vodou. Nechme je samy najít na internetu jak a kde se které prvky či plyny vyskytují a k čemu jsou důležité. 

Také to všechno s vašimi dětmi děláte?

Ano, uvědomuju si, že není možné kreativně naučit děti absolutně každou látku v jejich učebním plánu. Asi jsou matematické postupy a principy, které někteří považují za životně důležité (včetně mého manžela) a které se jinak než šprtáním nenaučí. Věřím ale, že se dá vymyslet hra na většinu probírané látky a přizpůsobit ji obtížnostem a věku, určitě i třeba vtipná písnička na prvky z Mendělejevovy tabulky nebo chemické vzorečky, pokud to někdo považuje za nezbytné. Jenom chtít. Nic z výše uvedeného ovšem už není práce ani zodpovědnost učitelů, ale nás, rodičů. 

Zkrátka, společnou aktivní a pozitivní spoluprací mezi učiteli, rodiči a dětmi můžeme pak sami přizpůsobit domácí přípravu dítěti, probíranému učivu a rodinnému harmonogramu. Bez snahy, komunikace, spolupráce a pochopení ze všech stran to ale nepůjde. Možná ale, potom obohatíme životy našich dětí víc, než jen vyjmenovanými slovy. Samostatně smýšlející člověk s charakterem je myslím větší úspěch než jednička na vysvědčení.