Zbraň mě ochrání! Odkdy?

Je to už sice nějaký ten týden, ale stejně pořád musím myslet na ty děti. A navíc teď zase zemřeli další nevinní. A to jsou jenom ti, o kterých se píše v novinách. Pokolikáté už?

Zavřu oči a představuju si jejich vyděšené obličeje plné strachu, slyším jejích pláč a pronikavý křik, vidím jejich smutné oči plné slz. Nemůžu se toho zbavit. A co mě bolí nejvíc je, že všechny ty děti, které tu hrůzu přežily s těmito děsivými pár minutami budou žít už celý jejich život. Jsou tím už poznamenány a navždy zůstanou vězni svých krutých, nesmazatelných vzpomínek. Ani děti ani rodiče i s těmi nejlepšími psychology už nikdy nebudou tím kým byli toho rána, když se spolu loučili před školou.Je zajímavé, jak se někdy nedá zapomenout na jediný prchlivý moment. A jak může (nebo nemusí) ovlivnit každý náš další krok. U dětí, co se dívají na ústí hlavně na ně namířené to platí obzvlášť.

Se zbraněmi žádnou přímou zkušenost nemám a jsem za to ráda. Před časem, jsem někam letěla s dětma a Británie v té době opět byla v pozoru kvůli nějakému plánovaném teroristickému útoku. S dětmi jsme přecházeli z odbavovací haly k odletům a každých deset metrů nás měřil pár těžce ozbrojených policajtů v černém s pravděpodobně nabitými těžkými samopaly v ruce, revolverem v pase, několika druhy obušků a spoustou jiných zbraní, které ani nevím, jak se jmenují. Děti mi tehdy tiskly ruku tak pěvně, až to bolelo. Tlačily se na mně a strachem ani nedutaly a vlastně mám pocit, že jsem je prakticky přes tu halu za sebou táhla jako dva pytle brambor, protože jejich nožičky jim zkoprněly. Později v letadle mi můj synek povídal, že se opravdu těch pánů bál a že chtěl plakat. Když jsem dětem před vánoci povídala o tom, co se zase stalo v USA, oba si na tuto příhodu barvitě vzpomněli, i když to už bude druhým rokem a měly od té doby spoustu jiných krásných pozitivních příhod a vlastně nic se tehdy nestalo.  

Pro mě, není možné zapomenout, jak jsem před lety někam lětěla a na letišti v Manchestru mě už při check-inu nepříjemně sledovala ochranka. Krátce po přistoupení k přepážce a odevzdání pasu letušce, se mě bez varování ochranka chopila a s dvěma těžce ozbrojenýma policajtama za mnou mě odvedli do kumbálu, kde na mě neustále oba mířili těma svýma dělama, zatímco já jsem tam stála prakticky nahá s rukama za hlavou a ti druzí dva, centimetr po centimetru prohlíželi moje oblečení. Nevím co se jim na mně nelíbilo. Rozhodně vím, že stát úplně bezmocná – a nevinná - proti dvěma velkým nabitým samopalům (nebo co to bylo zač), nebylo příjemné a není to pocit, který bych chtěla, aby kdokoliv z mých blízkých kdy zažil.

Jindy, to jsem se někdy k večeru vracela domů po M1 z meetingu v bombovými útoky šokovaného Londýna. Celá Británie byla tehdy v tichém nepopsatelném kómatu. Zastavila jsem na jednom z těch větších odpočívadel na kafe. Seděla jsem v přeplněné restauraci, kde byl problém najít jedno jediné místo k sezení, jak bylo plno. Tu z ničeho nic „výstřel“! Někteří z nás se instinktivně skrčili pod stůl, jiní s panickým řevem začali převracet židle a stoly plné jídla během svého útěku. Děti plakaly. Dálnice byla uzavřena. Lidi prchali a opouštěli všechno co měli. Nikdo nevěděl co se děje a trvalo věčnost, než ochranka a policie nastolila pořádek a ujistila nás, že jenom někomu něco spadlo v kuchyni. Ovšem ten „výstřel“ bude se mnou nadosmrti.

Trocha strachu mezi lidmi a nejistoty z okolí a i obyčejný spadený hrnec na zem, dokáže vyvolat paniku. Jenom proto, že se bojíme, že ten vedle nás by mohl mít pod kabátem zbraň.

Strach je mocný a s lidskou myslí dělá divy.

Asi poprvé jsem se pořádně bála, tomu už bude skoro 20 let, kdy se mnou v Pařížském metru otřásl jiný bombový útok a nechal mě společně s poloprázdným vagónem čekat na vysvobození neskutečně dlouho v nepropustné tmě podzemního tunelu. To ještě nebyly ani mobily, laptopy nebo iPady. A tak jsme tam seděli, cítili nepříjemnou vůni kouře a něčeho spáleného a čekali co se bude dít. Opět jsem se stala zajatcem vlastního pocitu totální bezmoci, nepříjemné bezradnosti a prachsprostého obyčejného strachu.

Co tímto výčtem mých vzpomínek chci říct je, že největší neštěstí z každé podobné tragédie, co se staly a pravděpodobně ještě stanou, jsou ty nevinné oběti, které nenajdou kruté vysvobození ve smrtelné kulce. Protože věřím, že život s touto bolestí musí být mnohonásobně bolestivější, než jakákoliv bolest, kterou si dovedu představit. A teď bohužel myslím i na všechny ty nezletilé svědky po celém světě, kteří se denně musí dívat a často i podílet na podobných zvěrstvech páchané rádoby vyšší mocí pod záminkou ´nastolení míru´.

Pro mě, zdánlivě jednoduchá záminka vlastnictví střelné zbraně pod dojmem nabité ochrany pro rodinu před bůhvíčím, je jen zaslepený akt nezodpovědného a zároveň vystrašeného zbabělce, co chce vzít spravedlnost do vlastních rukou bez uvědomnění si všech následků.

Myslím si, že je smutné pro tak malé tvorečky žít už navěky s pocitem nejistoty, pochybností, rozpaky, beznaděje, úzkostí, možná časem i chutí všeho se vzdát nebo „to“ jednou někomu oplatit. Což mě přivádí k přesvědčení, že spoléhat se na svou ochranu za střelnou zbraň jen vytváří začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Zlo tvoří zase jen zlo. A strach ze zla, jej jenom zvětšuje. Pravý klid a svoboda mysli i pohybu mezi námi potom nemůže existovat.

Nevím jaké je řešení. Někteří si řeknou, ať si v tý emerice dělají co chtějí. Ale myslím, že ať chceme nebo ne, tak v dnešním světě se tak trochu všechno týká všech. Vím, že i sebelepší zákon nedonutí všechny domácí držitele všech těch statisíců zbraní, aby je vrátili. Najít kompromis bude těžké a stejně nebudou všichni spokojení a dalším podobným tragédiím je těžké zabránit.

Jedno vím jistě, když jsme si na náš dům pořizovali CCTV kamery, abychom chránili náš majetek, přestala se se mnou bavit půlka ulice. Jisté ale je, že o  mé ochraně ví každý běžným pohledem a může si vybrat jestli k domu přistoupit blíž nebo ne. O tom, jestli některý z mých sousedů má doma nezajištěnou zbraň, kterou na mě nebo mé děti může kdykoliv použít, o tom se ale hned tak jednoduše nedozvím.

A i kdybych to věděla, jsem přesvědčená, že vlastnění střelné zbraně, mně stejně k pocitu bezpečí před nějakým takovým bláznem nijak nepomůže.

Zbraň mít nechci - teď, zítra ani za rok. Nikdy. A tak by to mělo být pro každého civilistu. Nejistota podporuje strach. Ze strachu se časem vyklube zlá myšlenka. A od zlé myšlenky je jenom krůček ke zlému skutku a velkému neštěstí. A to nevytváří prostředí, ve kterém chci vychovávat své děti.  

A doufám, že v tom nejsem jediná.