Myslím si, že domov je tam kde my nebo naše děti se cítíme dobře kde jsme rádi, kam se s láskou vracíme ať už je to 16000km daleko či někde na druhé straně zeměkoule u protinožců.

Není podstatné kde jsme se narodili a co k dané zemi cítíme,protože člověk je šťastný tam kde je láska a porozumění, kde se daří jemu i jeho rodině a to je přeci to nejdůležitější.

Hezké zamyšlení. Říká se, že domov je tam, kde je srdce. Někdo ho má celý život na jednom místě, někdo ho má rozdrobené na několika místech, a někomu se do něj vejde celý svět. Někomu z nás nevadí stěhovat se do cizích zemí, někdo si myslí o druhém, že je i po dvaceti letech přistěhovalec, protože se narodil v sousední vesnici... 

Myslím si, že děti jsou stěhováním poznamenané, ale ne zrovna negativně. Mají větší rozhled, nadhled, toleranci a naučí se nejen pár jazyků, ale hlavně i pochopí jiné kultury, což by se jim doma v žádné škole nikdy nepovedlo. No a jednou se rozhodnou a vyberou si sami, kde budou žít, stejně tak jako vy třeba zatoužíte po prožití důchodu na Moravě. Na tohle prostě neexistuje odpověď, co je dobře a co špatně...  

S těmi babičkami je to už horší, moji rodiče za námi přilétají a tráví s námi každé léto tady v cizině, starší děti létají na Vánoce za nimi.

To je hlavni rozdil mezi UK a USA. V USA se kazdy stane American rychle, v UK je clovek cizinec porad. S temi detmi je to tezke, hlavne zalezi na tom, z jakeho do jakeho prostredi se clovek stehuje a kolik detem je. Kdyz jsou velmi male, zvyknou si velmi rychle, nauci se cizi jazyk rychle a zapomenou "domovinu", nekdy i rodice chteji zapomenout na vse, odkud pochazeji. Kdyz jsou detatka v puberte, tak nekdy hodne tezce nesou stehovani se do zcela jine kultury, znam i pripady, kde to skoncilo velmi tragicky. Tyhle veci je treba zvazit, zodpovedny rodic si da pro a proti dohromady, nez presadi koreny rodiny. Ale domov je definitivne tam, kde mate nejblizsi a kde mate srdce.

Alexadro, uz jsem Vam to psal, ze Vase fotky jsou skvele......, ale Vase psani umi nas, co jsme na tom podobne jako Vy, chytnout za srdicko.... Nu, my jsme to vyresili tak, ze se na etapy vracime domu do Ceska a budeme riskovat styskani si po vsem tom dobrem, nac jsme si zvykli venku a verime, ze jednou na miskach vah prevazi jedine : ze kluci budou "opravdovi" Cesi, ze budou zit v jedne zemi se svymi sourozenci, prarodici, strejdami a tetami...ze proste jednou se zenou nebudeme mit deti a vnoucata nekde v tramtarii...ty koreny jsou hrozne dulezite...to jsem za tech par let zjistil., prestoze, kdyz kluci umeli zazpivat anglickou hymnu na skolni besidce, byl jsem hrdy, britanie bude vzdycky jejich i mym druhym domovem,  .. diky za Vas blog

Alexandra foti nadherne...a ma zajimave clanky! Ad domov - tramtarie neni nutne zlo...vice jinde.

děkuju pěkně ...

Četla jsem Váš článek už včera a od té doby přemýšlím.

A došla jsem k závěru: domov je místo, kam se můžu vždycky vrátit, i kdyby z druhého konce světa, budu mít pořád své místo u stolu a nikdo se nebude ptát...proč jsi byla tak dlouho pryč?

Tak...to je pro mě domov-)

asi něco podobného jako mít svůj vlastní pokojíček, i když už tam nebydlím. Ale toho jsem se už před léty musela vzdát. Místo u stolu se pro nás naštěstí najde vždycky, i když spíme v obýváku na sedačce. 

Doma je tam, kde jsou vasi nejblizsi. Pokud budete zit v Australii dele, budou vase deti proste Australane (byt s ceskymi koreny). Domov nemusi nutne znamenat zemi, ve ktere se clovek narodil.

Já s vámi souhlasím, Silivie. Původně jsem v blogu měla mírně rozebranou tuto vaši myšlenku, zakončenou tím, že se děti asi nebudou cítít doma nikde a při nejbližší příležitosti nám utečou k babičkam, aby si vynahradily ty roky, co jsou bez nich. A my už je neuvidíme. No, uvidíme ... 

jako vysvetleni k tomu co jsem napsal dole prikladam uryvek z vyroku soudruha Pivarnika pod jinym blogem. Jeho kritika Cechu zijicich v cizine (=multikulti) za "cirkusacky zpusob zivota" a obvineni ze "Neznaj dějiny, neznaj současnost, maj pochybné vzdělání a vyznačují se absolutní netolerantností" vyplyva z jeho predstav jak v Cesku opet zavest "radne vzdelavani mladeze" - nastolenim komunistu k moci. Je presvedcen, ze bez komunistu u koryta se "pedagove"(jeho vyraz) i studenti jen flakaji.

"...Pokud KSČ byla zvolena v řádných volbách, tak ji asi lidí chtějí, no a svobodná přání lidu jsou v demokracii zákonem. Od toho je to demokracie. Tuto kampaň asi nevede někdo z nezvolených a studdenti se

hlasitě přidávaj. Vědí asi proč. Pokud budou u "koryta" komunisti budou klást na vzdělávání větší požadavky, tak studenti (a někteří) pedagové budou mít problémy, protože se nebudou moci poflakovat "

Ne, ze by soudruh Pivarnik byl zrovna nejlepsi reklamou kvality vzdelani za komunistu.

já vám rozumím Michale. Nechtěla jsem se do diskuze vkládat, protože je velmi těžké tento způsob života vysvětlit někomu z naší kotliny, kdo cizinu zná jen z dovolené. Nikdy stejně nepochopí, že to není "honba za dolarem". Přesto si to většina (z mé vlastní zkušenosti) myslí. Už se to ani nesnažím vysvětlovat. 

Ohledně "multikulti" - V Čechách jsou problémy mezi Moraváky a Čechy, vesnicí a městem, Cikán versus Vietnamec, možná i ti Němci někomu pořád leží v žaludku ... vše je strašně nové a čerstvé a myslím, že omezené cestování po světě za totality a poznávání jiných kultur je hodně na vině. Chci ale věřit, že nová generace mladých, studujících nebo na praxi ve světě, spolupracujících ve firmách s lidmi z jiných zemích apod. tyhle názory časem změní. "Multikulti" se už totiž nikdo z nás nevyhne. Jen se musíme naučit v něm všichni tolerantně a s respektem žít. 

Alexandro, gratuluji k hezkému a dobře napsanému tématu. Vaše vyprávění se mi moc líbí. K tomu přidávám gratulaci k umístění na titulce

Tohle multikulti vede jenom k problémům. Ve Francii to kritizujeme, v Evropě nám to vadí, ale najednou si pochvalujeme, když nikam nepatříme.

v Australii vladne mnohem vetsi mezinarodni tolerance, nez si jako Cech dovedes predstavit

Podle mě každý člověk potřebuje někam patřit. A už je jedno, jestli je to britský Čech v Austrálii nebo Australský Nizozemec v Česku. Některé z míst k člověku samo přiroste. Pak taky záleží na tom, z jaké dálky se na to místo člověk dívá. Když poletíte z Austrálie do Česka a uvidíte z letadla břehy Evropy, budete se už cítit doma. Letadlo pak přistane ve Frankfurtu a přestože je kolem hromada Němců, budete se cítit ještě víc jako doma. Pak odletíte do Prahy a při vystupování z letadla budete tutově doma. Pak odjedete vlakem do Brna a v Brně ten samý pocit. No a pak lokálkou domů. :-)

Jak kdo. Ja dostanu prijemny pocit familiarity a "doma" ne kdyz kdyz vidim z letadla Evropu, ale az kdyz se chystame pristat v Praze.

Soucasne ale citim dekovny pocit "chvala Bohu, ze uz jsme zase doma" a prijemne vzruseni, kdyz preletneme Timorske more a objevi se pod nami severni brehy Australie.

Ta leta stravena u protinozcu me ovlivnuji nejvic. Od srce se zasmeji, kdyz nekdo, kdo nikdy dlouhodobe v cizine nezil, zacne vykladat jak my, kdo zijeme jinde, vlastne "nikam nepatříme".

Je to uplne naopak. Kdyz jsem se tuhle dival na Prahu z Letne, rikal jsem si jaky jsem na dvakrat stastny clovek. Tohle je mesto kam patrim svym narozenim a do Australie zas patrim svym zivotem, protoze tam mam domov, manzelku a potomky.